Dveře do neznáma – Laura Sommerová, 7. třída
Otevřely se dveře. Byla tma a ticho. Náš dech se zpomalil a my se uklidnili. Max se zeptal: „Co to tam je?“
„Nevím Maxi.“
„Jsme u tebe doma, tak jsem myslel, že už se ti to stalo.“
„Ne, nestalo, to bych asi něco řekla.“
Najednou jako by nás to táhlo dovnitř. Něco nás táhlo, nevěděla jsem, co to je a kde se to vzalo. Z dveří do chodby se staly dveře do neznáma. Tohle nebyla naše chodba v našem velkém rodinném domku, kterou znám. Místo klasické nudné chodby tam teď byla černota.
„Co to kruci je,“ říkala jsem si v hlavě. Oba jsme stáli jako solný sloup, nehybně. Nějaké hlasy jako by nás táhly dovnitř, ale ne jako kdyby to říkaly nahlas, ale jako kdyby to bylo v nás. Oba jsme mlčeli a čekali, až ten druhý něco řekne. Max se rozešel. Civěla jsem na něj nevěřícně. Max… Max, který byl strašpytel, vždy se bál všeho. Zato já, která jsem se nebála ničeho, jsem se teď nemohla pohnout. Celá jsem ztuhla až do doby, než na mě zavolal:
„Tak pojď, Julčo!“
Vždycky, když mi řekne Julčo, tak mě to uklidní. Rozešla jsem se za ním. Vešli jsme do dveří a ocitli se v jiné dimenzi. Všechno se zdálo lehké, jako by tam nebyly žádné problémy, žádný smutek. Vypadalo to tam nádherně. Oba jsme úžasem ztratili slova. Jediné, co z nás v té chvíli vypadlo, byl úžas, protože před námi byl jiný svět, svět plný barev. Oba naráz jsme se rozešli více do dálky. Byla jsem ohromená. Tohle ani nemůže existovat. V našem světě nejsou žádné barvy, je to smutný a krutý svět. V tomto světě byly lesy, potůčky…
Z mého přemýšlení mě vyrušil Max, který na mě začal mluvit:
„Hej, Julčo, hej támhle někdo jde.“
„Co?“
Ohlédla jsem se tam, kam Max ukazoval prstem, a opravdu tam šli dva poměrně staří lidé. Šli jsme za nimi.
„Haló, halóóó, ehm… Dobrý den, já jsem Julča a tohle je Max,“ ukázala jsem na něj.
„Mohli bychom se vás zeptat, kde to jsme?“
Staří lidé se na sebe ohlédli a začali se smát.
„Kde to jste? Neutahujte si z nás, starých?“
Podívali jsme se na sebe.
„Ale my si z vás neutahujeme, vážně ne, ” snažil se jim Max vysvětlit.
„Přísaháme na svoji smrt,“ dodala jsem a doufala, že nám budou věřit.
„A odkud jste, když nevíte, kde jste?“ Koukali na nás jak na blázny.
„My jsme ze země Juls (džuls).“ Nevěřícně na nás koukali.
„Kde tedy jsme?“ zeptali jsme se.
„Na Zemi.“
„Co?“ vůbec jsem je nechápala. „Jak jsme se sem dostali?“
Koukla jsem se na Maxe, ten stál s pusou dokořán. Nechápali jsme, jak se šestnáctileté děti mohou dostat na jinou planetu. Staří lidé si všimli našeho udiveného výrazu a došlo jim, že jsme úplně z jiné planety než oni.
„Mohli bychom vám nějak pomoci?“ zeptali se. Nevěděla jsem, co mám odpovědět a doufala jsem, že Max něco řekne. Ale nic, ani slůvko, ani hláska. Po třech minutách ze mě vypadlo jen: „My… my… my… asi… um… asi… no.” A to bylo vše. Než jsme se stihli úplně vzpamatovat, tak staří lidé už byli pryč. Oba jsme nevěděli, co dělat, ale jedno jsem věděla. Že tuhle zemi už nechci opustit a doufala jsem, že to tak má i Max.
„Maxi?“
„No?“
„Víš, já, já bych tu už asi chtěla zůstat, i přestože tu jsem asi třicet minut, jsem si tuhle zemi zamilovala. To, jak je tu vše barevné. A navíc, co nás čeká v našem světě? Nic. Co tady začít znova, jako úplně od znova?“
Bála jsem se jeho odpovědi. Nechtěla jsem tu zůstat sama. Max doslova koukal tak, jako by chtěl
říct to samé, a jen přikývl: „Tak dobře,“ dodal k tomu a já se zeširoka usmála. Rozešli jsme se dál lesem a po cestě jsme narazili na vesnici, kde jsme se usadili. A nakonec vše dopadlo dobře a já a Max jsme šťastní jako nikdy dřív.