Honba za princeznou – Jan Reisinger, 6. třída

Bylo jednou jedno království, a v tom království panoval starý moudrý král, a ten si jednoho dne zavolal svého nejstaršího syna do své komnaty.

„Synu, jsem už starý a slabý, chci, aby ses stal králem ty.“

„Ale můj královský otče, nejsem připraven a…“

„Budeš to muset zvládnout, nájezdníci okusují naši zemi jako myši a s hospodářstvím to není o nic lepší.“

„Nejdříve se ožením, vládu zastane můj mladší bratr.“

Králi se to nejdříve nelíbilo, ale nakonec souhlasil, a tak princ se svým služebníkem a rádcem Antoniem odjeli do cizích zemí hledat princeznu. Jak dny míjely, princ už byl netrpělivý a pořád se ptal, jestli už tam budou, až konečně jednoho dne stanuli před branami překrásného paláce. Král té země byl z nečekaného hosta nadšený a uspořádal slavnost na jeho počest. Bylo zde mnoho vznešených hostů a tři princezny, královy dcery. Do oka mu padla nejmladší z královských dcer, Uršula. Byla neodolatelná.

Princ k ní pomalu kráčel s opojným pocitem lásky, když vtom mu někdo poklepal na rameno.

„Princi, mohu s vámi mluvit?“ zeptal se zdvořile jeden ze šlechticů.

„Ale jistě, pojďme si promluvit tamhle za rohem.“

„Skvělý nápad,“ pochválil ho ten vznešený šlechtic. A tak se tam oba potichu a nenápadně odplížili.

„Já jsem čaroděj a splním ti tři přání, ale nikomu to neříkej.“

Princ se zasmál: „No jasně, a já jsem vodník!“

Šlechtic se zamračil a zamumlal nějaké zaklínadlo a princi se před očima změnil v krysu. A tak se nakonec s princem dohodl, že mu pomůže získat princeznu a princ mu na oplátku dá svůj meč.

Princ povídá: „Říkal jsi, že mi splníš tři přání, a já si přeji být štíhlý a krásný!“

„Ať se tak stane,“ zvolal čaroděj a princovi se začaly zužovat boky a obličej, a jeho buclaté tváře mu splaskly.

„Vypadáte skvěle, princi,“ poznamenal sluha a rádce Antonio.

„Také hned vyrazím za princeznou,“ prohlásil princ. „Jak se máte princezno?“

„Je mi tě líto, už mnozí jako ty se ucházeli o mou ruku, ale nikdo nedokázal splnit ten přetěžký úkol.“

„Jaký úkol?“ divil se princ.

„Můj otec řekl, že se smím vdát jen za toho, kdo porazí draka.“

Kdyby princezna nebyla princezna, princ by jistě vyprskl smíchy, ale to si před svojí budoucí nevěstou nemohl dovolit, tak se jen divil: „Draka?“

„Ano, toho draka z Černé hory, ale ty ho určitě neporazíš, jsi tak hubený, nohy jako párátka, ruce jako jehly a bříško hladké jako pleš.“

Princ byl celý zkoprnělý. Po chvilce si řekl, že se musí poradit s rádcem a tím čarodějem, co plní přání. Rádce mu poradil různé cviky na tělo, ale čaroděj ho upozornil, že má ještě dvě přání a potřebuje se na souboj vyspat.

„Máš pravdu, přeju si být strašně silný a pružný!“

„Nechť se tak stane!“ zvolal čaroděj. Poté následovala další změna, ale daleko bolestivější. Princ se kroutil na zemi a slzel bolestí, cítil, jak se mu svaly nafukují jako balónky, a on pomalu myslel, že mu prasknou, taková to byla bolest.

„Nech už toho,“ sténal princ k čaroději, který nad ním stál a z hole mu tryskal červený paprsek. „Vždyť to už musí být dost!“

Čaroděj přestal a princi se nádherně ulevilo. „Draka zabiju a princeznu získám,“ prohlásil vášnivě princ, pohlížeje na svůj gigantický biceps. A opravdu. Draka zabil a jeho hlavu odnesl princezně. Ta ho začala obdivovat a její otec uspořádal velkolepou slavnost. Princ s princeznou seděli po králově pravici a levici.

Hodovali a hodovali, pili a pili, jen princezna se alkoholu ani nedotkla a princ jí v opilosti slíbil, že jí přinese bájnou perlu z legendárního Jezera klepet za sedmi horami a řekami, ale později toho začal litovat: „Jak já jen seženu tu bájnou perlu z legendárního Jezera klepet?“

„Máte ještě jedno přání, princi,“ řekl mu čaroděj.

„Už jsem se rozhodl. Přeji si mít…“ Princ se zarazil. Na chodbě bouchly dveře a hned nato vtrhl dovnitř nějaký muž.

„Jsem posel tvého královského otce, princi!“

„A jaké neseš zprávy?“

„Naše království dobyli nájezdníci!“

„Cože? Hned tam jedeme!“ Posel šel napřed a princ mu slíbil, že ho dožene. „Tak, a teď si přeji…“

„Aby království bylo zachráněno?“ zeptal se rozjařeně sluha a rádce.

„Ne, to druhé.“

„Ale musíme přeci zachránit království! Lepší ztráta jedné lásky než stovek žen z našeho království!“

„Buď zticha, ničemu nerozumíš, nikdy jsi nikoho nemiloval! Přeji si mít tu perlu!“

„Jak myslíte.“

Místnost ozářila jasná záře a na pozlaceném stolku ze vzácného dřeva se objevila bájná perla. Princ ji odnesl princezně a ta mu nabídla schůzku na pláži u moře. Princ souhlasil a vydal se s ní na pláž, byl zrovna úplněk a bylo slyšet šplouchání vlnek o skály a v dálce zpěv velryb. Sedli si vedle sebe a poslouchali. Pak princ zahlédl rudé světlo daleko od nich a princezna se ho zeptala: „Ty nevyrazíš proti těm bídným psům, co zamořili vaši zem?“

„Kam bych jezdil, jsem tady s tebou a už nikdy tě neopustím.“

„Ale co když mě ztratíš?“

„Nikdy tě neztratím,“ řekl princ a obejmul ji. Její tělo bylo studené a slizké. Princezna se mu vyklouzla, poměnila se v mořskou panu a skočila do vody.

Princ byl zdrcen. Ta perla, co jí dal, byla kouzelná a umožnila princezně proměnit se v mořskou pannu. Princ se strnule díval na hořící město v dáli. Všechno je to jeho vina. Voda vystříkla, ale princ už se nevynořil.

A tak končí příběh hloupého prince, který myslel jen na ženy.