Katka a Tlapka – Hana Krištofová, 5. třída

Byla jedna malá roztomilá blondýnka jménem Katka a ta měla své roztomilé koťátko Tlapku. Katka ráda chodila do krásné bílé školy, která měla nad hlavním vchodem nápis Základní škola U moudré sovy. Když byla Katka malá, hrozně si přála nějakého domácího mazlíčka, ale rodiče jí vždycky řekli jen: “Nejde to.” Katka věděla proč a vždycky jim na to smutně řekla: “A proč si nemůžeme koupit rodinný dům?” a nešťastně odešla.

Rodiče jí ale po roce šťastně oznámili: “Budeme se stěhovat do rodinného domu!” a Katka byla překvapena radostí a okamžitě si utíkala balit svůj malý kufříček, který dostala od babičky. Když se přestěhovali, Katka věděla, že si může splnit sen. A tak si vybrala koťátko z útulku, které si pojmenovala Tlapka. Katka a Tlapka si spolu stále hrály a rodiče jim tak říkali  “nerozlučná dvojice”. Jenomže se odstěhovali trochu dál a Katka musela přestoupit na jinou školu. Katka se sice dobře učila, ale byla stydlivá a byla to pro ni velká změna. Nakonec ale poznala milou paní učitelku Petrovou, která učila 2. třídu, do které chodila i Katka, a paní učitelka vždycky každému, komu se dařilo, říkala: “Jde ti to moc dobře!” A komu se nedařilo, tomu řekla: “To nevadí. Doučíme se to a budeš to mít taky na jedničku!”  

Katka tam objevila spoustu kamarádů, třeba Míšu, Sofinku a spoustu dalších, ale její nejlepší kamarádkou se stala Lenka, která měla pejska Rigsíka.

Jednoho dne se ale Katka probudila, a když šla na snídani do kuchyně, slyšela, jako by někdo na ni tiše mluvil, ale zvuk byl slyšet zdola. Podívala se tedy na zem pod stůl. Seděla tam Tlapka a říkala: “Rozumíš mi?” Katka s očima vykulenýma dokořán jí odpověděla: “Ano. Ty umíš mluvit?” Tlapka vyskočila na židli vedle ní: “Ano, umím. Ale to je skvělé, že si budeme moci povídat, ne?” Katka se stále překvapeně dívala: ”Ano, ale jak je možné, že mluvíš?” “To je tajemství,” odpověděla tiše Tlapka. “A dozvím se ho jednou?” zeptala se Katka. ”Možná ano, možná ne,” odpověděla Tlapka. ”Tak dobře. Já už musím do školy,” řekla Katka a vyběhla po schodech nahoru do pokoje si už jen vzít aktovku. Po chvíli Katka řekla: ”Tak se měj,” zabouchla dveře a běžela na autobus. Tlapka už se jen dívala z okna, jak dívka běží. 

Katka ve škole vůbec nedávala pozor, protože přemýšlela nad tím, co se ráno stalo. Pak ale usoudila, že je jen asi jeden důvod. Že má doma kouzelnou kočičku. Katka z toho nebyla vůbec smutná, naopak byla radostí bez sebe.  

Když přišla domů, před dveřmi už stála Tlapka a řekla: “Jak se ti dařilo ve škole?” “Ne moc dobře, ne moc špatně,” odpověděla Katka, poté šla do obýváku si sundat aktovku a lehla si na pohovku. “Hrozně mě zajímá to tajemství,” řekla Katka. Tlapka se na ni podívala: “Možná bych ti to prozradila, ale nesměla bys to nikomu říct!” řekla Tlapka a sedla si vedle ní. “Neřekla bych to. Ani rodičům, slibuji,” hlesla potichu Katka. “No dobrá,” řekla Tlapka a Katka se sklonila, aby jí to Tlapka mohla pošeptat. “Nejsem koťátko, jsem princezna a zaklela mě zlá čarodějnice, protože jsem odmítla vyhnat ze zámku všechna zvířátka, o která jsem se ráda starala.” “A můžu ti pomoci se té kletby zbavit?” řekla Katka. “Musela by ses o mě starat do konce života. Tím dokážeš, že je na světě více dobra než zla a společně tak čarodějnici porazíme a já se budu moci vrátit do světa pohádek,” odpověděla Tlapka. Katka jí slíbila, že se o ní bude ráda starat a že budou nerozlučné kamarádky. A tak se Katka o Tlapku starala do konce života, až se Tlapka opravdu vrátila do světa pohádek jako princezna a čarodějnice navždy ze světa pohádek zmizela.