Mia a noční přízrak – Natálie Hašlerová (10 let)

Mia dnes nemohla usnout. Včera za ní byla sousedka Hela, která prý viděla ducha svého psa Baryho na záhonu s mrkví.

Miu nenapadlo žádné rozumné vysvětlení. Mohla sousedka Hela vážně vidět ducha? Vždyť to není možné! Rozhodla se, že zítra za Helou zajde a ještě jednou s ní všechno probere. Po tomto rozhodnutí se jí konečně podařilo usnout.

Druhý den se u sousedky sešla Mia s Emou. Ema byla Miina nejlepší kamarádka, se kterou vždy všechny záhady řešila. Hela oběma dopodrobna vyprávěla vše, co viděla.

Emu napadlo jen jedno řešení. Tuto noc zůstanou u sousedky přes noc, aby přízrak viděly na vlastní oči.

Celou noc kamarádky nespaly a vyprávěly si zajímavé a tajuplné příběhy, které do této chvíle zažily. Oči nespustily ze zahrady a napětím skoro ani nedýchaly.

„Podívejte, támhle je!“, zašeptala Mia. Všechny holky se tím směrem podívaly. A opravdu! Ema si promnula oči, aby věděla, že se jí to nezdá. Hela s Miou se navzájem štíply ze stejného důvodu.

Byl tam duch! Zářil jako měsíc na nebi.

Tu se v roští zjevila kočka. Duch se v tu ránu ztratil. „Kde je?“, řekla poměrně nahlas Hela. „Nevím, nikde ho nevidím“, odpověděla Ema. Bylo už skoro ráno, a tak se kamarádky rozhodly, že se trochu prospí.

Druhý den se Mia s Emou a Helou sešly s kamarády na lanovém hřišti. Byl první týden po ukončení školy. Děti se pár dní neviděly, a tak si měly co říci. Sdělovali si zážitky, ale na těch zážitcích něco nehrálo. Všichni se totiž shodli, že viděli duchy.

Berta viděla na zahradě svoji kočku Lízu, která se jí před rokem ztratila. Kristýnka zase viděla svého zesnulého pejska jménem Dorotka. Dokonce i Aleš viděl své zesnulé morčátko Pepu, jak běhá po zahrádce.

„A kde jste viděli ta zvířátka?“, zeptala se Hela. „Já viděl Pepu na záhonku s mrkví. Pepa měl dřív mrkvičku moc rád.“ Řekl Aleš a zavzpomínal si na strakatého morčáka Pepu.

„Moje Líza také běhala na záhonku s mrkví!“, vykřikla Berta, „Ačkoliv mrkev nikdy nejedla!“

„Dorotka měla docela ráda mrkev, ačkoliv byla čivava. Jen ji musela mít najemno nastrouhanou“. Řekla smutně Kristýnka se slzou v oku.

„Takhle to dál nejde“, řekla Mia. „Musíme to vyřešit. Přeci nikdo nevěříme na duchy. Nebo ano?“ Děti ztichly. Do této doby na duchy nikdy nevěřily. Ale teď nevěděly, zda na ně mají věřit nebo ne.

„Všimli jste si, že všechny příběhy mají něco společného?“, zeptala se Ema. „Ano“, odpověděly všechny děti najedou. Děti se shodly, že se zvířátka zjevila vždy v noci v blízkosti záhonku s mrkví a trochu i svítila.

Jelikož už děti musely jít domů, ukončily tuto zvláštní debatu.

Na druhý den si domluvily sraz ve 20 hodin v budově školy, kde se má konat speciální vystoupení tajemné skupiny.

Tuto noc ani jeden z kamarádů podivného ducha neviděl, protože všichni usnuli vyčerpáním z předešlých dnů.

Ráno děti zjistily, že záhonky s mrkví a s ředkvičkami jsou už téměř prázdné. Noční návštěvníci je zřejmě všechny spořádali.

Večer se skupinka dětí sešla před školou a společně se vydaly na vystoupení, které se konalo ve školní tělocvičně. Neměly ani ponětí, co je může čekat.

V okamžiku, kdy vstoupil na podium urostlý muž střední postavy s bradkou a začal je seznamovat s programem, všimla si Hela, že dveře do strojovny jsou pootevřené. Z malé místnosti se do tělocvičny linulo slabé světlo. Hela zavolala ostatní děti, aby to šly prozkoumat.

Když se všichni přiblížili ke strojovně, všimli si malých fosforujících stop na zemi. Po otevření dveří je čekalo velké překvapení. Ze dveří na ně vyběhlo minimálně deset fosforujících králíčků. „To snad není ani možné! Viděli jste to také?“ Zvolala Mia. Nemohla uvěřit vlastním očím a potřebovala se ujistit, že to viděli i ostatní kamarádi. „Ano! Viděli jsme to všichni!“ Odpověděla Kristýnka, ale přerušil ji bouřlivý hluk diváků.

Králíci totiž vběhli do tělocvičny mezi diváky. Diváci vstávali a křičeli strachy. V tělocvičně bylo totiž šero a jelikož králíci slabě svítili a zmateně pobíhali kolem, lidé nevěděli co se děje a co to kolem nich běhá.

„Pojďte se sem podívat.“ Zavolal na ostatní Aleš. Děti přiběhly a spatřily ve strojovně spoustu ohryzaných mrkviček a ředkviček. A co bylo hlavní, na zemi bylo několik rozlitých plechovek s fosforující barvou.

V ten moment Mia vše pochopila a s ní i ostatní kamarádi a začaly se smát. Lidé se na ně začali otáčet a vrhali na ně tázavé pohledy. V tu chvíli k nim přišel pán s bradkou, jehož vystoupení bylo touto událostí přerušeno. „Děti, co se to tu děje?“, zeptal se jich pán udiveně, „vy jste pustli ven ze strojovny má cvičená zvířátka?“

„Ne, nepustili jsme vaše ochočená zvířátka, ale naše duchy ze zahrad“, řekly děti a opět se začaly smát. Lidé se na ně nevěřícně dívali a dožadovali se vysvětlení. Hela tedy všem vyprávěla podivné příběhy, které děti v posledních dnech zažily.

Děti se bály, že vidí duchy, kteří mají rádi mrkev. Ve skutečnosti šlo o cvičené králíky, které účinkující skupina přivezla a schovala ve strojovně. Bohužel došlo k nehodě a králíci převrhli plechovky s fosforující barvou a postupně se v ní vykoupali. Pootevřenými dveřmi se králici dostali ven a večer hodovali na mrkvičkách. Děti v nočních návštěvnících viděly svá zvířátka, po kterých se jim stýskalo. Pán s bradkou se přiznal, že ráno před vystoupením všechny králíky ve městě pochytal. Diváci vše pochopili a začali se také smát s dětmi.

Záhada se vysvětlila a vystoupení mohlo pokračovat dál.