Niki a její parta Čuňátka – Natálie Hašlerová (10 let)

Zloděj psů

Niky čekala na místě setkání. Nebyla však sama. Byla tu s ní její věrná fena Sanny a její kočička Čmouha. Sanny byla lovecká fena. Její srst byla béžová a slabě přecházela do zlatavé. Úplně pravý opak byla Čmouha. Čmouha byla šedo-černá kočka, jejíž oči zeleně svítily. A tak tam tři kamarádi čekali na ostatní. Tu se však Čmouha nahrbila, až jí chlupy odstávaly. Niky se podívala na Sanny. Ta vrčela a slintala. Nevypadala moc přátelsky naladěně. Niky pochopila, že přichází někdo nepovolaný, někdo cizí. Rychle, pro všechny případy napsala Lucce. Napsala jí, že se bojí, protože směrem k jejich místu setkání přichází někdo cizí a že má Lucka přijít co nejdříve. Když to odeslala, začala se poohlížet po úkrytu, který nalezla hned vedle skříně. Byla tam krabice, dost velká na to, aby se do ní všichni tři schovali.  V půlce cesty ke krabici však Niky strnula. Cizinec už otevřel dveře. Vešel dovnitř a rozhlédl se. Niky se na poslední chvíli vrhla i se svou kočkou do krabice. Sanny tam omylem nechala, jelikož stála jako přikovaná k zemi a hodně vrčela. Niky se zatajeným dechem pozorovala, jak cizinec zvedl Sanny, jako kdyby to bylo pírko, a odnášel ji pryč. Když neznámý člověk odešel, Niky vylezla z krabice a začala si nadávat: „Jsem já to ale husa pitomá, vždyť jsem právě nechala nějakého cizince, aby mi ukradl psa!“ zvolala Niky. Naštěstí přišly kamarádky. Jako první do dveří vrazila Lucka. Na čele se jí leskly krůpěje potu.

„Niky, jsi v pořádku!“ vykřikla Lucka. Za ní se objevila Zdeňka a Jana. „Já jo, ale Sanny ne. Ten cizinec ji…“ Niky to už nedokázala doříct a rozbrečela se. „No tak, Niky, zvedni se. Musíme jít hledat Sanny“ řekla Jana. „Tak pojď, jdeme ji najít“ řekla Lucka a pomáhala Niky, aby se zvedla, ale nevšimla si, že se Zdeňe nikam moc nechce. „A to máme jít riskovat svůj život! To jsem asi jediná normální z nás čtyř!“ vykřikla Zdeňa. „Zdeňo, co se to s tebou děje? Je normální, že když kamarádce někdo ukradne psa, tak my jí pomůžeme ho najít! Ale jestli ty nechceš, tak můžeš jít.“ vykřikla rozčileně Lucka. Zdeňa váhala, ale nakonec řekla: „Ok, půjdu pryč, ale pak si nestěžujte, že jsem vás v tom nechala!“ hned co to dořekla, otočila se na podpatku a odešla. „To bylo zbytečné, ale co, už se stalo a my se musíme jít převléknout.“ řekla Jana a začala vyndávat ze skříně vhodné oblečení. Po rychlém vybírání se holky shodly, že si vezmou černé legíny a triko, na které si vezmou džínovou bundu. Do batohu si daly dalekohled, mobily, deštník a všechno, co by mohlo být potřebné. „Takže Niky, kde jsi toho cizince viděla naposledy?“ otázala se Jana. „Když sem vcházel.“ odpověděla Niky, zatímco si Lucka dělala poznámky. Najednou se podívala na Niky a zeptala se: „A co měl na sobě?“ položila další otázku. „Měl na sobě koženou bundu a nic víc si nepamatuji.“ odpověděla Niky. „Ok vyrážíme. Půjčíme si Zdeňky kolo a vezmeme si i svá kola. Tak jdeme“ řekla Lucka a běžela pro kola. Jana a Niky šly za ní. Nasedly na kolo a jely podle stop, které tam cizinec zanechal.

 „Zajedeme ještě k nám, mám tam jednu důležitou věc a chtěla bych vzít Izzy. Vy jste ji ještě neviděly. Izzy je náš nový pejsek.“ vyprávěla při jízdě Lucka. „Co je to za plemeno?“ zeptala se Jana. „Je to Border kolie, ale konec povídání, musíme se soustředit.“ řekla Lucka a odbočila do ulice. Holky jí následovaly. „Stát! Někdo tady byl.“ přikázala Lucka. „Jak to poznáš?“ otázala se potichu Niky. Lucka neodpověděla a vyrazila do jejich domu. V rychlosti jim řekla, aby šly potichu za ní. Holky tak udělaly. Po chvíli však málem nabouraly do Lucky, která se z ničeho nic zastavila uprostřed dveří. Pak slyšely tiché zasténání. To byla Lucka. Když se pak otočila, holky spatřily, že se jí po tváři koulely slzy. „Izzy…. Je pryč!“ zašeptala Lucka. Nakonec se vzchopila natolik, aby šla pro věci, které chtěla vzít. Když je dala do batohu, tak se zastavila a podívala se na holky. „Jano, ty máš také psa, že? Musíme rychle k vám.“ řekla Lucka. Holky to po chvilce pochopily a vyběhly za Luckou ven. Ani se neohlížely, což byla chyba. Na střeše Lucčina domu je pozorovali dva páry očí. Jakmile dívky odjeli, tak oči zmizely. Pro ně to byla nová mise…

Dívky jely mlčky, ale velice rychle. Za chvilku dojely k Janinu domu. Jana seskočila z kola a utíkala k nim domů. Když otevřela dveře, vyběhl její spolehlivý vlčák a skočil na Janu. Jana byla radostí bez sebe. Niky navrhla, že by mohly jít dovnitř, což také udělaly. Vevnitř se holky napily a najedly. Po jídle šly balit pár základních věcí. Když byly zrovna v pokoji, uslyšely podivný hluk. Před domem něco zavrčelo. Jana to šla zkontrolovat. Viděla jen maskované lidi. Nezdálo se jí to, a tak pro jistotu vzala holky do koupelny. Tam zmáčkla pár tlačítek na pračce a najednou se něco otevřelo a zapraskalo. „To je tunel pro největší stavy nouze.“ oznámila jim a vlezla do tunelu. Holky šly za ní a pak snesly i Dustyho. Poté poklop zavřely. „Máte Dustyho?“ zeptala se Jana. Odpovědí jí bylo zaštěkání. Holky šly dál za Janou. Ta je dovedla k východu. Ocitly se u Lucčiného domu. Mohly pokračovat ve stopování…

Stopy vedly po lesní pěšině, po louce, a dokonce i přes řeku, kde se dívky zastavily. „Přes řeku nemůžeme.“ řekla Jana, která svým dalekohledem pozorovala břehy řeky. „My ale musíme.“ namítla Niky. „Jsou tam naši pejskové. Podívej se prosím po nějaké lodi nebo po malé rybářské loďce, prosím.“ řekla Lucka zoufale. „Vidím malý rybářský člun, je pro čtyři osoby a pár batohů.“ Jana velice rychle zhodnotila člun. Holky se vydaly rychlou chůzí ke člunu. Za nimi vesele pobíhal Dusty a čekal na povel. Ke člunu jim to trvalo dlouho. Jakmile dorazili, Jana, která je expert na lodě rychle vydala povely. Ve člunu to velmi smrdělo zatuchlinou. Odrazili se od břehu a vyjeli na řeku. Dusty mezitím máchal tlapkou ve vodě. Nakonec něco zachytil a hodil to do člunu. „Dusty, to bude tvá večeře.“ Oznámila legračně Niky. Dusty, jako by čekal, až to někdo řekne, skočil na rybu a zhltl ji. Dívky se tomu smály a pak si začaly povídat. Ale jejich vyprávění přerušil blesk a hned po něm následoval hrom. Dívky rychle začaly pádlovat. Na břeh se dostaly tak tak. Když Dusty chytil stopu, hned se po ní všichni vydali.

 V lese bylo ticho a zároveň tísnivě. „Hele, byli tady. Cítím pach kouře. Pojďme se tam podívat.“ Navrhla Niky. Dívky mlčky vyšly na palouk. Na paloučku stála obří bouda a v ní, se něco hýbalo. Dívky tuto zvláštní boudu obešly. Na rohu byli uvázaní psi.  Ne ledajací psi. Byla tam Izzy a Sanny. Ke všemu tam byl i Zdenčin pes. Dívky psy rozvázaly a přivítaly se. Lucku něco napadlo: „Jsou tu i další psi. Otevřeme boudu.“  Holky společně dveře otevřely. Z boudy vyběhli psi a rozutekli se. Dívky vše nahlásily policii a ta zatkla viníka. Policisté dívkám slíbili, že jakmile bude případ uzavřen, zodpoví dívkám veškeré zvídavé dotazy.

Po tomto rušném dni se dívky sešly u Niky, aby všechno společně probraly a náležitě oslavily setkání s jejich čtyřnohými miláčky.