O hrdinném pomeranči – Lenka Skálová, Magdaléna Kuchařová, 7. třída

Byl jednou jeden pomeranč, který žil se svými rodiči ve vesnici Citrusov. Jednoho krásného rána se pomeranč vzbudil a dozvěděl se něco hrozného. Rodiče mu řekli, že se musí vydat do světa. 

„Jsi už dospělý pomeranč a jsi dost zralý na to, abys poznal víc než jen Citrusov.“ Pomeranč se zhrozil. Nechtělo se mu odejít, ale musel. Zabalil si buchty a pár věcí do uzlíčku a vyrazil na cestu. Šel a šel, přešel hory, přebrodil řeky, až došel k malému městu jménem Okurkov. V jeho vesnici žádné okurky nebyly, jak daleko musel jít? Rozhodl se podívat se do města. Prošel bránou na velké náměstí. Uprostřed náměstí stála vysoká věž. Pomeranč se ptal ostatních okurek, co je to za věž. „Tam žije princezna Okurčička, kterou vězní obrovská moucha. Ten, kdo princeznu zachrání, ji dostane za ženu.“

Pomeranč se rozhodl. Musí ji zachránit. Vylezl na věž až do místnosti úplně nahoře. Rozhlédl se a spatřil krásnou okurku, která se krčila v rohu. To bude princezna, pomyslel si. Potom uviděl něco děsivého. Byla to obrovská uslintaná moucha. „Bude z tebe džus,“ zachraptěla. 

Pomeranč neváhal ani chviličku, vzal svůj uzlíček, vyndal z něj buchty a hodil je před mouchu. Moucha hned skočila po buchtách, pomeranče ani princezny si už nevšímala a jen jedla. Pomeranč se rozběhl k princezně, vzal ji do náruče a utíkal pryč z věže. Když vyběhl ven, princezna se začala radovat. Za pár dní byla veliká svatba, na kterou přišli i rodiče pomeranče. Ti byli také moc šťastní. Pomeranč a Okurčička se do sebe zamilovali a po svatbě se jim narodila malá limetka. Zůstali žít v Okurkově a pokud je nic nesnědlo, žijí tam společně až dodnes.