O pokladu z duhy – Ema Dubnová, 3. třída

Byla jednou jedna holčička a ta seděla ve svém pokojíčku. Nemohla si jít hrát ven, protože pršelo. Ta holčička se jmenovala Eliška.

Najednou přestalo pršet a vykouklo sluníčko. Eliška si všimla, že na obloze se objevila duha. Sešla dolů za tatínkem a maminkou a povídá: „Maminko a tatínku, venku je nádherná duha.“ Tatínek odpověděl: „Eliško, řeknu ti tajemství. Na konci té krásné duhy se ukrývá veliký poklad.“ Eliška vyběhla na zahradu a přitom volala na maminku: „Maminko, jdu hledat poklad z duhy!“ Maminka jí na to odpověděla: „Eliško, buď opatrná a nechoď daleko, do oběda ať jsi doma!“ Eliška přikývla a rozběhla se k vrátkům ze zahrady.

Eliška běžela dlouhou ulicí, ale duha se zdála být s každým krokem dál a dál. A tak Eliška běžela za duhou, rychleji a rychleji. Úplně zapomněla na čas. Kolem šla stará paní. Eliška se jí zeptala: „Prosím Vás, nevíte kolik je hodin?“ Stará zdvihla ruku a podívala se na hodinky: „Je jedna hodina, holčičko.“ Eliška poděkovala a celá udýchaná se dívala, jak duha mizí. „Ten poklad jsem ztratila, už ho nenajdu.“: řekla si sama pro sebe. Utíkala domů a po tváři jí stékaly slzy jako hrachy.

Uplakaná přiběhla domů a ve dveřích říká rodičům, kteří už ji chtěli jít hledat. „Maminko a Tatínku, ten poklad nemám, duha zmizela a já neběžela dostatečně rychle.“ Maminka pohladila Elišku po vlasech a povídá: „Eliško, to nevadí, příště to zkusíš znovu. Nevzdávej se!“ Tatínek si posadil Elišku na klín a vlídně jí řekl: „Neplakej a nebuď smutná, možní si přeci jen ten poklad našla.“ „Jak to myslíš, tatínku?“ zeptala se zvědavě Eliška. Tatínek jí s úsměvem odpověděl: „Pokaždé, když zaprší a vysvitne sluníčko, objeví se duha. Uvidíš v ní všechny ty krásné barvy, které ti vykouzlí úsměv na rtech a potěší tvé srdíčko. V tu chvíli budeš šťastná a to je ten pravý poklad. Poklad z duhy.“ 😊