PRINCEZNA A LOUPEŽNÍK – Vendy Fuksová, Lenka Jurkaninová, Anna Vernerová, 7. třída

Jednoho dne, kdy princezna měla narozeniny, jí bylo už 17 let. 

Princezna vstala ve slunečný den, vylétla z postele a běžela dolů na snídani.

Princezna: Dobré ráno, maminko a tatínku.  

Královna: Ahoj-a-ahoj 

Princezna: Mamičko, co se děje?

Král: Dnes je ti 17 let. Před 17 lety jsem dohodl smlouvu s Králem Vladislavem.

Princezna: Jakou smlouvu?

Král: O tom, že za 17 let se ty a jeho syn princ Jakub vezmete. 

Princezna: Cože? Já, já ale se nechci vdávat! 

Král: Musíš. Pokud se nevdáš, bude válka. 

Princezna: Vy, Vy ale mi nemáte co poroučet! Ne, nebudu se vdávat, to už bych radši utekla. 

Král: Běž do pokoje! A nechci tě vidět! 

~ Princezna odešla do svého pokoje. 

V NOCI 

Princezna: Proč se tohle muselo stát na moje narozeniny? Proč, proč, proč? Takhle to nemůžu nechat.

~ Princezna otevřela dveře svého pokoje a rozeběhla se. Proběhla tajným průchodem zámku, o kterém ví jen ona, král a královna. 

RÁNO

~Královna chtěla jít za svou dcerou Koralínou, protože si s ní o celé té věci chtěla promluvit. Přišla do princeznina pokoje, a v pokoji nikdo nebyl. Zavolala stráže, kteří by princeznu měli hlídat. Stráže nic neviděli. Královna běžela oznámit králi, že Princezna zmizela. Král okamžitě nechal hledat princeznu po celém okolí.

Když Princezna utíkala loukami, lesy, narazila na něco, co by nikdy nečekala. V úpatí ve skalách viděla loupežníky, kteří právě okrádali kolemjdoucí. Princezna je chvilku váhavě sledovala, až ji zahlédli. 

Jakmile se Princezna s loupežníky střetla očima, začala utíkat. Utíkala, jak jen mohla, ale loupežníci ji chytili.

Ráno se Princezna probudila bůh ví kde. 

Princezna: Kde to jsem? Pamatuji si jen velkou ránu do hlavy. 

~ Najednou Princezna viděla, jak jde do neznámé místnosti stín. Stín někoho neznámého.

Ahoj já jsem Will! 

~Princezna se jen váhavě koukala na neznámého člověka. 

Will: Dáš si něco? 

Princezna: Kde to jsem? Co se děje? Kdo jsi? 

Will: To je moc otázek najednou. Zahlédli jsme tě, když jsme zrovna okrádali kolemjdoucí, pamatuješ si to? 

Princezna: Ne, jen si pamatuji velkou ránu do hlavy. 

Will: Ok, tady máš vodu a chleba, něco jíst musíš. 

Princezna: Chci domů! Pusťte mě!! (zakřičela) 

Will: Teď tě pustit nemůžeme, chápeš?! Neměla jsi jsem do tohohle lesa vůbec chodit! 

O MĚSÍC POZDĚJI: 

~Princezna uklízí loupežníkům a každým dnem se snaží utíkat. Ale však někdo jí brání. 

Ne zlo, ne někdo zlý, ale láska. Má k někomu Princezna Koralína city? Někdo se jí líbí?

Will: Hele, dneska jdeme do lesa, budeš tu zase sama, takže se hlavně nesnaž utíkat. Nemá to ani cenu. 

Princezna: …

Will: …

~ Will a Koralína nic neříkali. Loupežníci odjeli a Princezna nemohla utéct, nemohla nechat své city k někomu tam, i když ji to všechno, co tady musí dělat, táhne domů. Když loupežníci přijeli zpět s novými šperky, Will přišel ke Koralíně.

Princezna: Wille, můžu se tě zeptat? 

Will: Chceš jíst nebo pít?

Princezna: Jak ses dostal sem? 

Will: Kam? 

Princezna: No sem k těmhle loupežníkům? Asi někdo z nich je tvůj táta? 

~Will sklopil hlavu dolů a řekl…

Will: Víš, nikdo z nich vlastně není můj táta, strejda a ani žádnej z nich není můj příbuzný.

Princezna: Tak co tu vlastně děláš? Proč tu jsi?

Will: Mě a moji rodinu (mámu & tátu) okradli a mě jim ukradli. Od té doby jsem je neviděl a od té doby tu taky jsem. 

Princezna: Cože? To ses nikdy nesnažil utéct? Nebo něco udělat? 

Will: Už je pozdě. Časem si každý zvykne, i ty.

Princezna: Já tu ale na věky zůstat nechci. Ty snad jo?

Will: Ne to – too – to asi ne.

Princezna: Víš, mohli bychom jít spolu. 

~Will se na ní podíval a řekl… 

Will: Jak to myslíš?

Princezna: Prostě, že bychom odtud šli spolu ty a já. 

Will: A co pak?

Princezna: … 

~Princezna nic neřekla, jen se na sebe dívali a postupně se k sobě čím dál víc a víc přibližovali. Dali si pusu.

Princezna: Víš, už bych ti chtěla něco říct … Zamilovala jsem se do tebe…

Will: Já do tebe taky. 

~ Poté se na sebe jen usmívali a usnuli.

RÁNO

~ Will a Princezna se vzbudili a vymysleli plán, jak utečou. I přes překážky utekli. Utekli zpátky na zámek. Koralína vtrhla do hlavní místnosti, kde byl Král a Královna. 

Královna: Dceruško moje, kde jsi byla? 

Princezna: Mami a Tati, omlouvám se, že jsem utekla, musela jsem… ale…

Král: Nic nevysvětluj! Neměl jsem tě nutit do vdávání, omlouvám se…

Princezna: Vdám se.

~Král a královna se na sebe usmáli a král řekl …

Král: Cože, a za koho?

~Princezna ukázala na Willa. Šla k Willovi a dala mu pusu a objala ho. Pak Will poprosil o ruku princezny. Král žádost přijal. O týden později byla svatba a velká oslava.

PO DELŠÍ DOBĚ:

~ Ta smlouva? Na tu už se dávno zapomnělo, protože princ Jakub si našel princeznu Amelii, se kterou se oženil. Princezna Koralína a Will spolu byli šťastní. Narodily se jim tři děti (dvě holky a jeden kluk).

~ A loupežníci? Už nikdy Willa nenašli a žili dál v lesích.