Princezna Pomněnka a oslík – Patricie Nastoupilová, 4. třída

Byla jednou jedna princezna, která se jmenovala Pomněnka. Pomněnka měla krásné modré oči a nejlepšího kamaráda oslíka. Byla chytrá, hezká a hodná, ale nechtěla se vdávat, a proto utekla i se svým kamarádem. S oslíkem šla po louce, a kde se vzal tu se vzal, potok! Princezna však nebyla zklamaná, spíš se radovala. Po dlouhé cestě dostala žízeň. Shýbla se a napila se. Lehla si na trávu a usnula.

Po chvilce dřímání nad sebou uslyšela hlas: „Pomněnko, vstávej! To jsem já, oslík!“

Pomněnka otevřela oči a velice se lekla: „Ty… ty… m… mluvíš?“ zeptala se.

„Ano,“ odpověděl oslík. Po chvilce dodal: „Jsem hrozný osel.“

„A proč?“ zeptala se Pomněnka.

„Já usnul místo toho, abych tě chránil, a mezi tím nás někdo odvezl až k moři.“

„To nevadí, hlavně, že nám neublížili,“ objala Pomněnka oslíka.

„Děkuji ti Pomněnko, ale nemůžeme zpět.“

„A proč ne?“ divila se Pomněnka a podívala se kolem sebe. Hned pochopila, co se jí oslík snaží říct. Kolem nich byli totiž vojáci! Pomněnka začala pomalu couvat. Najednou ji chytilo něco za nohu a snažilo se ji zatáhnout do moře.

„Pomněnko!“ vykřikl oslík a utíkal k moři. Snažil se jí pomoct, ale marně. Příšera táhla víc než pětasedmdesát vojáků. Oslíkovi vyklouzly Pomněnčiny ruce z jeho kopýtek. Ještě než ji příšera stáhla pod hladinu, zvolala Pomněnka: „Oslíku! Pomni, že jsi osel!“ Poté, co ji příšera stáhla pod hladinu, všichni vojáci zmizeli. Okolo oslíka začala stoupat pára a než se nadál, místo kopyt měl ruce. Z oslíka se stal krásný a urostlý princ. Vedle něj byla modrá květinka s droboučkými květy, jako měla princezna prstíčky, a proto dostala jméno Pomněnka.