Scott – Julie Šmídová (11 let)

Jsem pes jménem Scott (Skot), jsem čistokrevný Australský ovčák, a toto je můj příběh.

Když jsem se narodil, mé první myšlenky byly trochu zmatené: Co se to se mnou děje? Je to tu takové měkké, neumím to identifikovat. Najednou jsem ucítil, jak mě nějaký psí jazyk líže. Byla to má maminka. Byl jsem na světě jen minutu a nic jsem neznal, ale má maminka mě vše naučila, např. jak rozpoznat různé pachy nebo co je bota a co hračka na kousání ale musím se přiznat, boty mám radši. Časem jsem se to musel stejně odnaučit.

   Za měsíc jsem byl dvakrát větší, než když jsem měl minutu. Už jsem neměl očka zalepená, ale už jsem viděl a chodil. Má nejmilejší sestřička se jmenuje Angie (Endží). Mám také dva bratry, a ještě jednu sestřičku. Antoma, Akima a Ami (Ejmi). Celkem nás je 5 sourozenců. Proč se jmenuji se Scott? Nemám na začátku jména A, protože mám jinou barvu srsti než moji sourozenci, má srst je bílo-šedá a mám modré oči. Ostatní jsou béžovo-bílí s hnědýma očima.

   Když se na mě přijela má budoucí panička kouknout, vzala si mě do náručí a už nepustila. Byl jsem zmatený, protože mě pak dala do přepravky, kterou nesnáším.

   Dala mě do auta a já jsem kňučel, štěkal, až si dala mě do klína. Najednou jsem u ní uviděl dalšího člověka a vykulil jsem oči, protože jsem neznal muže. Na nás se chodily dívat jenom ženy. Také jsem kulil oči, protože držel v rukou takovou koženou hračku, byl to volant. Tyhle věci mě maminka ještě neučila.

   Jak jsme jeli autem, tak jsem najednou usnul. Zdálo se mi o paničce, a jak si s ní budu hrát, najednou jsem v tom snu uslyšel: Scotte, vstávej, jsi doma.

    Prudce jsem otevřel oči a vyskočil. Myslel jsem si totiž, že mě vrátí k mamince. Byl jsem zklamán, ale pak jsem se zalil úplně radostí. Panička se na mě usmívala a já jsem začal hrozně vrtět ocasem už ani nevím proč, ale věděl jsem, že s tímhle člověkem nebude nuda. Vystoupili jsme z auta a šli jsme ke dveřím mého budoucího domu, ale ten muž zůstal v autě a odjel. Byl to taxík. Ten jsem taky neznal. Teď už taxík znám a občas s ním jedeme.

   V mém novém domě to vypadalo tak pěkně. Teď to tady taky vypadá pěkně. Menší dům, do kterého se v pohodě vejde člověk se psem.

   Dostal jsem nějakou gumovou kost, ve které jsem cítil něco voňavého a chutného. Tak jsem se na chvilinku zabavil, než panička přišla a neřekla mi kde co je a také se mi představila „Ahoj Scotte, já se jmenuji Soňa, chodím ještě na vysokou školu a po letních prázdninách budeš občas sám doma a tohle je tvůj nový domov“. Řekla a šla někam, já jí samozřejmě následoval.

   Soňa se ohlédla a usmála se na mě. „Tak, tohle je obývák s kuchyní a jídelnou“. Viděl jsem větší místnost s malým dřevěným stolem a šedým gaučem. Před gaučem je šedá kuchyně. Najednou jsem zjistil, že mám v zubech tu gumovou kostičku a slintám.

   Soňa si toho všimla a řekla „Ty máš určitě veliký hlad, že jo?“, a dala mi do misky rozmražené syrové maso.

   Najednou jsem si uvědomil, že mám opravdu veliký hlad.

   Když jsem maso ochutnal, myslel jsem si, že je to hrozně mazlavé a divné oproti granulím, ale maso lépe klouže do žaludku, má to lepší chuť a je celkově lepší než granule. Granule jsou tak tvrdé a suché.

   Ještě jsem se napil a lehnul si na zem, abych se vyspal, ale Soňa mě vzala do náručí a dala do mého nového pelíšku.

 

 Už jsem týden u Soni a už nedělám loužičky tam, kam nemám.

   Také jsem se nezmínil o tom, že Soňa má větší zahradu, kde se dá dobře běhat, hrát si a vyprazdňovat.

   Se Soňou chodíme třikrát denně ven na procházky. Je to tu super!

   Jednou Soňa přišla domů celá veselá, a jak byla veselá, nevšimla si mě, tak o mě zakopla a spadla na zem. Já jsem jenom zakňučel a uhnul. Co to do ní vjelo? Zamýšlel jsem se. Soňa se zvedla a vzala mě do náruče a objala, až jsem se skoro dusil. Doteď nevím, co do ní vjelo. Celý den byla šťastná a já musel vrtět ocasem, protože jsem na radost nakažlivý. Málem zapomněla na večeři!

   Druhý den jsme šli na výlet. Měl 3 km a já jsem byl dost utahaný. Když jsme přišli domů, lehl jsem si do pelíšku a usnul. Zdálo se mi, jak se seznamuji s nějakou fenkou v mém věku.

   Když jsem se probudil, byl už další den a šel jsem k Sonině posteli a uviděl jsem, že tam není tak jsem šel do kuchyně. Tam taky nebyla, šel jsem nakonec do koupelny a uviděl jsem ji tam, jak si čistí zuby. Mě se tak ulevilo. Byl jsem rád, že nejsem sám doma.

   Zaštěkal jsem na ni a podívala se na mě a pak na hodinky, vykulila oči, nasypala mi granule fuj a nalila vodu. Rychle běžela do pokoje a vyšla oblečená. Počkala, až se najím. Pak Soňa běžela ke dveřím pro postroj a navlékla ho na mě. Vzala mě do náruče a šli jsme ven. Byla to rychlá procházka, ale něco mě vyrušilo.

   Před domem mě do nosu uhodil pach cizího psa, kterého neznám.

   Z toho pachu jsem poznal, že to není pes ale fenka, je v mém věku a je blízko.

   Zatáhl jsem za vodítko a šel stopovat tu fenku.

   Šel jsem po chodníku, abych tu fenku vystopoval co nejlépe a aby se Soňa nezlobila, že jdu mimo chodník. Rozběhl jsem se a nevědomky jsem vytrhnul Soně vodítko z ruky, Soňa za mnou volala, abych se vrátil.

   Běžel jsem dál a Soňa se taky rozběhla, ale nedoběhla. Za zatáčkou pach zesílil a uviděl jsem tu fenku. Byla také čistokrevný Australský ovčák.

   „Ahoj“ zafuněl jsem „Ahoj“, řekla a upřela na mě své světlehnědé oči, ve kterých byla vidět zvědavost. „Nerad ruším, ale mohu se zeptat, ty jsi tu nová?“ zeptal jsem se a cítil jsem se trochu trapně. „Ano, včera jsme s Teodorem přijeli, Teodor je můj páníček“ řekla a začala vrtět ocáskem.

   „Ty jsi tu zdejší? Jak se jmenuješ? Kde bydlíš? Kde máš páníčka?“ a začala se zajímat. „Ano, já jsem zdejší a jmenuji se Scott. Jak se jmenuješ ty? Můžeš ty další otázky zopakovat?“ řekl jsem.

„Jmenuji se Sunny (Sany). Kde bydlíš, a kde máš páníčka?“ vychrlila na mě. „Bydlím za tamtou zatáčkou“ řekl jsem a ukázal jsem hlavou k zatáčce, ze které jsem vyběhl.

   „Moje panička je tady…“, ohlédl jsem se a uviděl jsem, že tu Soňa není. Teprve teď jsem si uvědomil, že jsem ji nechal za sebou. Když jsem si to uvědomil, vykřikl jsem „Ježiši!“ a běžel jsem za Soňou.

   Sunny se pobavila.

   Ze začátku se smála jenom potichu, ale pak se začala smát na celé kolo. Když jsem zahlédl Soňu celou udýchanou, tak jsem zaštěkal.

   Ta se na mě podívala, chtěla mě vzít za vodítko, které jsem táhl za sebou na zemi, ale popoběhl jsem o pět metrů dál. Soňa šla za mnou a chtěla zase vzít vodítko. Tak jsem zaběhl za zatáčku a sedl si vedle Sunny.

   Soňa byla zřejmě naštvaná, protože ze sebe vydávala takový divný puch a běžela za mnou hrozně rychle, najednou když jsem ji zahlédl, ztuhla, ale nedívala se na mě ale na Sunny.

   Teodor si jí všimnul a pozdravil „Dobrý den, to je vaše štěně?“ „A-ano, neobtěžoval vás?“ zakoktala a vzala si moje vodítko a omotala si ho kolem ruky. „Ne.“ řekl „Neshledanou“ Soňa nečekala na odpověď a rozběhla se domů.  

   Doma si mě nevšímala.

   Když jsme šli jednou večer na procházku, potkali jsme Sunny. Byla smutná a vyděšená. „Ahoj“ řekl jsem „kde je Teodor?“ Sunny se na mě podívala a smutně zakňučela, „vykopnul mě z domu se slovy: Jsi zrádkyně! Nejsi tak hezká, jako když jsi byla malá!“ řekla a stáhla svůj huňatý ocásek.

    „Co jiného jsem měla dělat? Musela jsem z domu“ a stáhla ocas ještě víc.

   Tak jsem Sunny nabídl, aby šla s námi. Sunny to s radostí přijala a šli jsme všichni tři.

   Ale Soňa si všimla až před domem, že jde s námi i Sunny. Bohužel nám nerozuměla, takže se pěkně divila.

   Nebojte, Sunny se pak přistěhovala k nám a užívali jsme všichni tři štěstí života.

   Za rok a půl se Sunny narodila první štěňata.

Prvorozený syn se jmenoval Egon. Jeho sestřičky se jmenovaly Connie (Koný), Betty, Sisi a Ami. Všichni se odstěhovali a prožívají své nádherné životy.

Konec

Ilustrace: Sára Fiury (ZUŠ Klecany)