Zdeňa a parta Čuňátka – Natálie Hašlerová (10 let)

A záhadná stěna u Jelena

Bylo zrovna okolo deváté hodiny. Zdeňa, Niky, Jana a Lucka se ve škole nudily. Právě teď měla jejich třída hodinu vlastivědy, kterou vyučovala paní učitelka Darná. Paní učitelka Darná byla malá, nižší než Niky. Byla docela baculatá. Dnes paní Darná nevypadala moc dobře. Jindy důmyslně spletené vlasy na ní zplihle visely. Zrovna probírali, kde leží Česká země. Najednou něco Zdeňu strčilo. Byla to Niky. Podávala jí cosi zmuchlaného. Zdeňa si to od Niky vzala, a začala zkoumat, co to je. Byl to papír. Lucka ho rozbalila a přečetla: „Ahoj Čuňátka, dnes ve 12:20 před školou.“ Tím vzkaz končil.

„Dívky, co si to tu posíláte?“ ozvalo se za Zdeňou. Zdeňa se potichu, jako omámená otáčela. Nad ní se hrozivě tyčila paní učitelka Darná. Zdeňa nevěděla, co má odpovědět. Najednou jí někdo něco strčil do ruky. Zdeňa si to ani nestihla přečíst, když jí to v tu chvíli vytrhla paní učitelka. Paní učitelka papír rozbalila a přečetla. Zdeňa se jen v duchu modlila. Nejradši by papír paní Darné vzala, ale nemohla. Z přemýšlení ji vytrhl hlas paní Darné. „Dívky, to jste mě překvapily. Zítra se mnou půjdete do ředitelny. Tak, konec hodiny, nashle.“ S tímto posledním slovem vypustila třídu. Všichni letěli jako blázni. Takovou rychlostí by předehnali i Ferrari.…

S Čuňátky se Lucka potkala přede dveřmi. Dívky ji zavedly do třídy. „Kde to jsme?“ podivila se Zdeňa. „To jsme objevily včera. Tady se scházejí učitelé.“ Odpověděla Jana. „A taky jsme našly tohle.“ Řekla Niky a zamávala nám papíry před nosem. „Co tam je napsaného?“ zahořela zvědavostí Zdeňa. „To jsou plány školy.“ Vložila se do rozhovoru Jana. Najednou Niky zazvonil mobil. Rodiče ji sháněli.  Dívky se rozloučily a rozešly se. Další den se rozhodly, že se sejdou u Lucky a vezmou s sebou plány školy. Pořádně je prozkoumají.

Sraz trochu posunuly.  Byly rády, že se vůbec sešly.  Hrozilo jim domácí vězení za to, co se stalo minulý den. Paní učitelka je zavedla do ředitelny.  Po rozhovoru s panem ředitelem Koblihou, se dívky přesunuly k Lucce. Tam se dopodrobna podívaly na mapu.  Rozuměly skoro všemu, až najednou Zdeňa zvolala­: „Holky, podívejte se.“ A ukázala na šikmou čáru. „To jsou asi stěny.“ Napadlo Niky. Ale proč tam jsou lidé? To tam chtěli něco napsat? To Lucka nemohla pochopit…

„Mně to vždycky připadalo, jako když tam každý učitel chtěl něco namalovat. Jenže tam byl nedostatek místa, a tak se o něj prali. A proto jsou u Jelena tak divné stěny. To jsem si myslela, když jsem byla v Jelenovi se školkou. Jenže teď… jsme v druhé třídě.“ Řekla Zdeňa to, co jí už roky zajímalo. „Mně připadalo, že se při malbě těchto stěn malíři nudili, a tak se tam chtěli podepsat, a dál už to znáte…“ řekla Lucka. „Všechno jsou to dobré nápady, ale my to musíme vědět najisto. A je jen jedno místo, kde je uloženo tolik informací…“ řekla pomalu a potichu Jana. „Ředitelna!“ zašeptaly holky naráz. „Zítra bychom se tam mohly tak trochu porozhlédnout.“ Nadhodila Zdeňa. „A nebude to vloupání?“ bála se Jana. Jana byla zrovna ten typ, který je nejchytřejší ve třídě, ale nikdy by si nedovolila se někomu hrabat ve věcech. Obzvlášť ne panu řediteli…

Dívky se nakonec domluvily. O půlnoci u školy…

Děvčata se sešla na daném místě. „Jak se dostaneme dovnitř?“ otázala se Zdeňa. „Pojďte za mnou.“ Řekla Lucka a zavedla dívky k tajnému tunelu do školy. Dívky ho prolezly a zatajily dech. Objevily se přímo v ředitelně. „Tak tudy ředitel někdy utíká.“ Řekla Zdeňa. Holky to však nepochopily. „Jak utíká?“ zeptala se udivená Lucka.

Zdeňa, která věděla o všem, co se kde šustne, to dívkám stručně vysvětlila. „Víte, jak paní učitelka Darná hrozí, že půjde něco nahlásit do ředitelny a pak odejde a vrátí se, že pan ředitel dělá důležitou práci a při tom se záhadně usměje? Tak to chodí s panem ředitelem tímto tunelem ven, tam si sednou na lavičku a…“ nedořekla Zdeňa, jelikož opodál něco zarachotilo, a pak ustalo. „A zbytek si domyslete.“ Rychle dořekla Zdeňa a Lucka měla poprvé pocit, že to nechce vědět…

Díky se proplížily okolo stolu a začaly se hrabat v dokumentech, arších a podobných věcech, dokud Zdeňa nevypískla a neukázala ke dveřím. Holky se pochopitelně otočily za jejím prstem. Naskytl se jim nepříjemný pohled na onu událost, a také nepříjemné pocity strachu z objevení, a hlavně pocit, že toto by neměli vidět. Ve dveřích stály dvě postavy a… objímaly se. Dívky čaply do rukou objevené informace a chtěly odejít, avšak postavy vystoupily a dívky byly nuceny schovat se pod stůl. Ze stínů se vynořil pan ředitel a paní učitelka Darná. Sesedli se k onomu stolu, kde se dívky schovaly. Dívkám se podařilo vyklouznout i s drahými informacemi a vyběhly, no, pokud se tomu dá říkat běh, co nejrychleji ven. Ve sprintu běžely k Lucce. Oknem vlezly do pokoje a zalezly do peřin právě v čas. Lucčiny rodiče zrovna otevírali dveře. Spokojeni, že viděli dívky spát, odešli. A tak jejich noční pátrání zůstalo bez povšimnutí.

Další den dívky papíry prostudovaly a zjistily, že se ohledně této stěny mýlily. Zjistily, že tomuto stylu se říká Hatlamatlabumprásk. Papíry odnesly do školy a na křižovatce, kde se měly rozdělit, napřáhly ruce na sebe a najednou vykřikly „Čuňátka“ a rozešly se. Přece jen je čekaly prázdniny…