Život jako z pohádky – Adéla Korandová, 7. třída

Probudil se, přestože to bylo dříve než obvykle. Nehybně ležel v posteli a koukal do stropu, dokud nezazvoní budík. Uběhlo pět, deset i čtyřicet minut. Stále nic. Hodina. Hodina a půl a budík konečně zazvonil. Zvedl se, čekal, než přijde máma, vypne budík a upozorní ho, že by měl vstávat. To se však nestalo. Máma nikde a Robinovi budík lezl na mozek. Nevydržel už ani vteřinu ten pronikavý, v uších štípající zvuk. Zacpal si uši, ale to nepomáhalo. Ostrý zvuk, který k němu docházel, už nesnesl. Proto hodil budíkem o stěnu. Na stěně se objevila rýha a budík přestal vydávat jakékoliv zvuky. Nikdo nepřišel. Jediné, co si pamatoval ze včerejší noci, byl křik, rány i padající nábytek. Vstal tedy z postele a zabalil si svůj modrý batůžek s Mašinkou Tomášem a utekl z budovy.  

 Bylo to spontánní rozhodnutí, a tak si vzal jen to, co ho učili, jen to nejvíce potřebné – spodní prádlo, tričko, pyžamo a kartáček na zuby s pastou. Nevěděl, kam jít, a tak šel rovnou za nosem. Došel až k novým domům na konci města, a protože byl celý zmrzlý, unavený a hladový, vešel do prvního domu, který byl až na samém konci té dlouhé ulice. Dům byl prázdný, teplý a hezký, ale on byl moc unavený, na to, aby to obdivoval. Vyšel nahoru po schodech a lehl si do první postele, co našel.

Pátrání po malém klukovi s hnědými vlasy začalo. Policie hledala všude, ale marně.  Když se vzbudil, cítil z kuchyně slastnou vůni. Sešel dolů se strachem a zvědavostí, co to tak krásně voní.  

V kuchyni stála krásně upravena starší paní se zástěrou a z trouby vytahovala vanilkovou bábovku. U stolu seděl postarší pán s brýlemi a četl si noviny. Připomínal tátu. U stolu seděl také podobně starý chlapec, jako byl on, a jedl chléb s marmeládou. Strach o to, že mu něco udělají, ho okamžitě opustil. Ale obava, že se někomu vloupal do domu a že ho pošlou zpět, ho děsila. Ale opak byl pravdou. Paní se na něj usmála a postarší pán ho gestem pobídl ke stolu, jako kdyby tu žil několik let. Robin se podivil, ale měl takový hlad, že ho jeho vlastní nejistota vůbec nezajímala. Po tiché snídani, když už jeho oči nemámil hlad, mu došlo, že po celou tu dobu nikdo nic neřekl. A tak se toho ujal sám. Ať řekl, co řekl, nikdo mu neodpověděl. Bylo mu to divné, ale nijak mu to nepřekáželo.

 Chtěl odejít, ale lidé v domě nechtěli, a tak zůstal. Bylo dopoledne a on si šel hrát s nemluvným chlapcem jako s nejlepším kamarádem. Vzali si meče a začali bojovat. Paní připomínající ženu v domácnosti vařila oběd. Po hraní kluci obědvali a poté si zase hráli a takhle to šlo pořád dokola. Až po týdnu, jednou v noci, když šli spát, jim dáma připomínající mámu dala pusu na dobrou noc.  Nikdo z rodiny za celý týden nepromluvil, ale chlapec byl stejně plně rozhodnutý, že tam zůstane napořád.  

Celá země si už myslela, že malý chlapec nebude nalezen a že jeho mrtvolu už nikdy nikdo nenajde.

Uprostřed noci někdo svítil baterkou do oken. Vzbudilo ho to a šel ke svým novým rodičům do pokoje. Nikdo tam nebyl. Nikdo nebyl ani v pokoji jeho kamaráda. Sešel dolů. Jeho strach se ani nedá popsat. Ruce se mu klepaly. Polil ho horký pot. Sešel z posledního schodu. Rozhlédl se, ale nikoho venku neviděl.  

Probudil se na nemocničním lůžku. Jediné, co si pamatoval, byla obrovská rána a vykopnuté dveře. Někdo zaklepal, do pokoje vešla paní, kterou moc dobře znal. Byla to ředitelka dětského domova, ze kterého pocházel. Zeptal se jí, kde je jeho rodina, ta, která bydlela v tom domě. Ti, kteří nemluvili. Ředitelka začala mluvit, jeho tvář zkoprněla, ale stejně jí nevěřil. Proč by taky měl, nikdy ho neměla ráda.  

Do pokoje vešel detektiv. Ujistil ho, že je to tak. Bohužel, ta rodina, se kterou mluvil, prý nebyla žádná rodina. Prý si to jen představoval. Prý díky němu našli tři oběti sériového vraha, který vždy večer přijde s úmyslem vyloupit dům a zabít majitele. Prý že spal vedle mrtvých těl. Nevěřil jim, a proč by měl, každý mu v životě lhal. Do konce života hledal tu rodinu, kterou viděl díky své představivosti.