Brána štěstí – Tomáš Beránek (14 let)

Patrik byl jako každé malé dítě a nedokázal u ničeho vydržet. Přál si k narozeninám hračku a s tou si hrál jenom týden. Nikdo z jeho rodiny nevěděl, jak ho zabavit. Jeho babičku tedy napadlo, že by se mohli vydat na půdu najít něco, s čím by si mohl hrát. Ale to, co mu babička nabídla, tak nechtěl, až najednou uviděl divnou krabičku. Byla celá zelená a do její přední strany byl vyřezaný čtyřlístek. Když krabičku otevřel, zjistil, že uvnitř je klíč ve tvaru čtyřlístku. Klíč vzal do ruky a jako mávnutím kouzelného proutku se před ním objevila brána. Byla celá železná a všude kolem ní rostly čtyřlístky. Zděšeně poskočil a upustil klíč. Jakmile se podíval znovu, tak tam brána už nebyla. Babička se bála, že jestli se ještě jednou něčeho lekne, tak z půdy spadne. Proto mu řekla, ať sleze, půjde na oběd.

U oběda Patrik skoro nic nesnědl, protože celou dobu myslel na tu bránu. Tak ho napadlo, že zkusí klíč vzít ven a bránu tím zkusit tam vyvolat. Tak ten klíč vzal ven a začal si sním hrát, chvíli se mu to nějak nedařilo, ale pak… „Povedlo se!“ nadšeně řekl Patrik. Brána se před ním objevila znovu a teď do ní mohl dokonce vstoupit. Uvnitř bylo obří kolo, tabule, jeden velký a tři malé stolky  a spousta židlí. „Vypadá to tu jako by se tu pořádala nějaká televizní soutěž“ řekl si pro sebe Patrik. V tu chvíli se rozsvítila všechna světla a před ním v malých židličkách seděli nějací malí skřítci, měli zelené čepičky, hnědé kšandy a kudrnaté oranžové vlasy. „Co jste zač?“ zeptal se Patrik „Jsme leprikoni“ řekl jeden ze skřítků. „Vítejte v soutěži “Kdo chce mít vše“! Já jsem Josef a jak se jmenujete Vy mladý muži?“ zeptal se Josef u velkého stolu. „Jmenuju se Patrik“ odpověděl. „Tak jo Patriku, můžeme začít“ řekl a ukázal na tabuli za ním. „Otázka číslo jedna: Jakou barvu má čtyřlístek?“ zeptal se Josef. „Zelenou“ odpověděl Patrik „Správně“ řekl Josef. „Otázka číslo dvě: Co je na konci duhy?“ zeptal se Josef. „Kotlík se zlatem“ odpověděl Patrik. „Zase správně“ radostně řekl Josef. „Poslední otázka: Co se říká, že budeš mít, jestli najdeš čtyřlístek?“ zeptal se Josef. „Štěstí“ radostně odpověděl Patrik. „Potřetí správně“ řekl Josef. „A tímto vyhráváte možnost přát si kdykoli cokoli“ řekl Josef. „Vážně?“ zeptal se překvapeně Patrik. „Ano vážně“ odpověděl Josef.

A tak si začal Patrik přát vše, co kdy chtěl od autíček až po motokáru. Vždy to bylo něco jiného. S každou hračkou si hrál chvíli, ale pak na ni zapomněl a začal si hrát s jinou. Měl všechno, ale přece byl smutný. „Ať si přeju, co si přeju, nikdy nejsem šťastný“ povzdychl si Patrik. „Co jenom budu dělat?“ zeptal se sám sebe.  „Přeju si, ať jsem zpátky doma“ řekl Patrik. Hned co to řekl, už byl zpátky ve svém pokoji. Rychle šel dolů, aby se kouknul, jestli na něj už čekají babička a děda. Oba na něj čekali v kuchyni. „Co ti to tak dlouho trvalo?“ zeptala se ho babička. Skoro ti vychladl vývar. Podíval se na babičku i na dědečka a v tu chvíli mu to došlo. Ani s milionem hraček nebude šťastný, když bude sám. „To je na dlouhé vyprávění“ řekl Patrik s úsměvem a dal se do jídla. K čemu hračky, odpoledne půjdou s dědou do lesa. Klíč dal zpátky do krabičky a krabičku na půdu. Třeba ji bude někdo ještě potřebovat, ale on už ne, on totiž už věděl, že to, na čem záleží je jeho rodina a kamarádi.