Celstýnka a její pejsek – Barbora Hradská, 5. třída

Žila byla jedna holčička jménem Celestýnka. Velice ráda chodila k její babičce, protože babička měla pejska, kterého Celestýnka mít nemohla. Vždycky když přišla k babičce, šla s pejskem na procházku. Jednoho dne tam takhle šla, odemyká dvírka a hledá pejska. Projde se po celé zahradě a nikde ho nevidí. Pro jistotu se podívá ještě do babiččina domu. Celestýna vejde dovnitř a vidí tam nějakou chodbu, kterou ještě nikdy neviděla. ,,Co kdybych se tam šla podívat.” řekne si v duchu. A tak vejde do tajemné chodby a přemýšlí, kam to asi vede. V tom najednou zpozoruje pejska, docela podobného jako má babička. A říká si: ,,Přece tam pejska nenechám samotného, musím s ním na procházku.” Vyběhla za ním a volala na pejska: ,,Punťo! K noze! Punťo, vrať se!” Punťa se zastaví a štěkne. Zvláštní, pomyslí si Celestýnka. Vypadá to, jako by ji Punťa dával nějaké znamení. Celestýnka se ho ptá: ,,Co si našel?” Punťa neodpověděl, jen štěkl. Najednou se začal točit za svým ocáskem. Celestýna si všimla, že Punťa našel nějaký poklad. Poklad! Celestýna byla celá netrpělivá a velikou, převelikou truhlu s pokladem hned otevřela. Ve veliké truhle byl pouze jeden malý klíček. ,,Od čeho asi může být?,” pomyslela si Celestýnka. Najednou z čista jasna se před ní objevila jeskyně. Celestýna neváhá a už běží k jeskyni. Snaží se do ní dostat, ale nejde to. Punťa přiběhne za ní a štěká. ,,Fuj” okřikne ho Celestýna. ,,Kuš, ňafáním ještě nikdo nic neotevřel.”

Ale Punťa štěkal dál a dál, dokud Celestýně nedošlo, že Punťa neštěká, aby jeskyni otevřel, ale protože jí chtěl napovědět, aby zkusila použít klíč. Celestýna tedy vytáhla klíč z kapsy a jeskyně se najednou začala pomalu otevírat. Když už se celá otevřela, začal se z ní sypat poklad. Spousta pokladu, strašně moc peněz, zlata a drahého kamení. Celestýna byla v ráji.  Víc už si přát nemohla. Najednou však z jeskyně vyběhlo štěňátko. Celestýnu porazilo a začalo jí lízat a šimrat na obličeji, až ho měla celý mokrý. Najednou se ozvalo: ,,Celes, vstávej!” Celestýna se vylekala a vyskočila. Zjistila, že vše co se odehrálo se jí pouze zdálo a byla velice zklamaná, že to nebyl skutečný zážitek, protože vlastního pejska by si moc přála. A v tu na ní vyskočil z pod postele malý bílý pejsek s hnědým flíčkem na nose. Byl úplně stejný jako v tom snu.   Celestýna byla nejšťastnější na světě, má pejska!