Kecka a víla Líbezná – Kateřina Kučerová, ilustrace

Víte, proč se Líbeznice jmenují Líbeznice? Nevíte? Tak si poslechněte tento příběh. Kdysi dávno v jedné malé vesničce, která byla tak malá, že ani neměla jméno, žil jeden mladík, který měl velmi bujnou fantazii. Neustále si něco vymýšlel a překrucoval. Vyprávěl příběhy, které se nikdy nestaly, popisoval místa, na kterých nikdy nebyl, mluvil o bytostech, které nikdy nikdo neviděl. Díky tomuto svému lhaní a vymýšlení mu nikdo neřekl jinak než Kecka. Jeho samotného to ani moc netrápilo. Žil si ve svém světě představ a nekonečné fantazie. Ale jeho rodiče z něj byli nešťastní. Lidé z vesnice si z chlapce dělali legraci a v pozdějším věku ho ani žádná nevěsta nechtěla. Kecka celé dny trávil v lukách a hájích a každý večer se procházel kolem Mratínského potoka.

Ale nikdo nemládne a ani s rodiči Kecky to nebylo jinak. Otec Kecky jedno jaro velmi těžce onemocněl a věděl, že se blíží jeho konec. Zavolal si svého syna a ten mu musel slíbit, že přestane s tím svých fantazírováním, začne se více věnovat hospodářství a hlavně si najde ženu. Kecka měl svého otce velmi rád, a tak jemu i sobě slíbil, že jeho přání splní. Přestal lelkovat po okolí, méně snil a více pracoval. Staral se o nemocného otce a snažil se najít nevěstu, ale jeho pověst ho předcházela a žádná ho nechtěla. Kecka byl velmi nešťastný a jediné radostné chvilky, kdy zažíval klid, byly ty, když posedával pod dubem u potoka. Něco ho tam pořád táhlo, byl tam šťastný. 

     Jednou vpodvečer, když tam tak seděl a nevěděl si rady, začal přemýšlet, že bude muset odejít na nějakou dobu do velkého města Prahy, které bylo nedaleko, a najít si tam nevěstu, tam ho nikdo nezná. Najednou se před ním zjevila krásná víla. Kecka nevěřil svým očím, ještě nikdy tak krásné stvoření neviděl, a do víly se hned zamiloval. Víla k němu přistoupila a řekla mu, že už léta kolem něho tančí, když sedí pod dubem, že umí číst myšlenky a že jeho fantazie je překrásná a nekonečná a že si neumí představit, že by odešel a s ním i jeho sny. Kecka se potom s vílou scházel pod dubem každý večer a vyznal jí lásku. Ona mu řekla, že ho také miluje, ale na to, jak se stane z víly člověkem, na to musí přijít sám. Kecka jí oslovoval „moje vílo”, ale jednoho dne se jí zeptal, jak se vlastně jmenuje. Víla mu řekla, že jméno nemá: „ Jsem bezejmenná jako ta vaše vesnice,” Kecka se na ni podíval a řekl: „ Ty jsi Líbezná,” a políbil ji. A to bylo to kouzlo, které víla potřebovala, aby se stala člověkem. Potřebovala jméno a polibek. 

     Kecka se s Líbeznou oženil, otec Kecky se samým štětím uzdravil. Krása Líbezné byla tak neuvěřitelná, že se o ní povídalo, ne jenom po vsi, ale i v celém okolí se začalo o naší vesnici říkat: „To je ta vesnice, kde bydlí ta kráska Líbezná.” Postupem času z toho vznikly Líbeznice. Tak a teď už to víte, proč jsou naše Líbeznice líbezné 🙂

Ilustrace: