Moje první povídka – Jan Pisinger (10 let)
Kapitola 1
Tenkrát jsem seděl ve své skromné pracovně, když a zazvonil telefon. Můj milovaný telefon Nokia. Pomyslel jsme si, jaké mi přinášíš zprávy? Svému „do-tý-káči“ jsem tykal.
Z telefonu se ozvalo: „Haló.“
„To je omyl. Tady Halo nebydlí. Zde je Detektivní kancelář Karel Ztratil,“ namítl jsem.
„To je dobře, to jsem se dovolal správně,“ odpověděl hlas na druhé straně telefonu.
„Co pro vás mohu udělat?“
Z telefonu se ozvalo nervózně: „Vykradli tady obchod ve vesnici Stromojedy“
Pomyslel jsem si, co je to zač ta vesnice Stromojedy? Takový divný název, jako by tam stromy jedli…
Hlas dále pokračoval: „Můžete prosím přijet? Nevím si totiž rady a netuším, na koho se mám obrátit.“
„Kdo mi to vlastně volá? Jak se jmenujete?“ otázal jsem se.
Nervózní hlas odpověděl: “Tady Sádlo. Jan Sádlo jest ctěné mé jméno!“
Opětoval jsem: “Zde plukovník Ztratil. Hned sedám do auta a budu tam!“
Sáhl jsem po školním atlase a hledal ty Stromojedy. Kde to je? Po deseti minutách hledání jsem je konečně našel. Popadl jsem kartáček, pastu (to nesmí chybět na žádných cestách), skočil jsem do auta a jel vstříc svému poslednímu dobrodružství. Že je poslední, to jsem samozřejmě v tuto chvíli ještě netušil.
Kapitola 2
Už se stmívalo. Kolem se míhaly topoly, jak jsem pádil velkou rychlostí 80 km/h. Když jsem se už cítil opravdu unaveně, můj navigační systém ohlásil, že se blížím k cíli. Zastavil jsem přímo před krámem, vyskočil ladně z auta, vyběhl hbitě schody, prošel prosklenými dveřmi a vstoupil před divně vypadajícího pána. Tlustá postava zahalená v kostičkované zástěře s mastnou řídkou kšticí na mě vyjekla: „Dobrý večer. Omlouvám se, už máme zavřeno. Je pozdě a ke všemu mě vykradli.“
„To jsem já, detektiv plukovník Karel Ztratil, k Vašim službám,“ odvětil jsem.
„Jooo, to jste Vy, detektive! Už jsem se bál, že jste se na mě vybodl.“
„Copak Vám tady odcizili?“ zjišťuji. Inu, prodejna byla spíše nuzná, zašedlá… Tady nic cenného nemohlo být.
Jan Sádlo se zachmuřil, uronil slzu a pravil: „Moje ponožky. Celkem čerstvé. Nosil jsem je teprve 13 dní. Pak konzervu s fazolemi památeční po mé prababičce,“ oddychl a vzápětí pokračoval „A co je nejhorší! Vysmejčili mi kout, kde jsem choval pavouky. Mého Bedříška. Hýčkal jsem ho v hebkých pavučinách a byl jako můj synáček. Taky pěkně vypasený. Každý den jsem mu dával tučné masařky.“
Prošel jsem prodejnu a vše si pečlivě zapisoval do svého poznámkového bloku.
„Nemáte podezření, kdo by to mohl udělat?“
„To nemám. Ale zastavte se v hospodě. Tam obvykle všechno vědí!“
„Počkejte,“ vykřikl náhle ještě před mým odchodem. Začal něco štrachat a podal mi promaštěný balíček se slovy: „Tady máte něco na zub. Chleba se sádlem.“
Kráčel jsem pryč přímo do hospody. Po vstupu jsem bystrým okem prohlédl lokál. Ještě chvilku jsem koukal, rozhlížel se po sále, a nikde nikdo. Po chvíli jsem zahlédl výčepní.
„Dobrý den. Vyšetřuji vykradení zdejšího obchodu. Nemohla byste tušit, jestli někdo neví, zda někdo nevykradl obchod?“
„A to snad máte podezření na někoho, kdo chodí do hospody? Že se ptáte zrovna mě.“
„No to zrovna ne, ale chtěl jsem se zeptat, zda by někdo nevěděl, zda by to někdo věděl.“
Výčepní Nela Nelahozevská odvětila: „Ráno jsem zavírala. Už svítalo. Viděla jsem někoho letět na koštěti z krámu. Shrbená postava a hlasitě se chechtala! Do toho křičela něco jako – Však on brzičko přijde!“
Pomyslel jsem si, že v této vesnici nežijí normální lidé. Jeden chová pavouky, zatímco druzí ještě věří na čarodějnice. To mě podrž. Je to psycho. „Dám si jedno pivo,“ pravil jsem.
Když jsem se ujistil, že zde již nic nepořídím, vydal jsem se dál do vesnice. Avšak pivo mě unavilo. A k tomu bylo takové horko. Náhle jsem spatřil koruny košatých stromů stínících hebkou travičku. Nohy mě ukrutně bolely, a tak jsem usedl. Jen na chviličku. Jen si trošku odpočinout, myslel jsem si. Jenže chvilička se změnila na celou noc. Usnul jsem a pod nosem mi voněl chleba se sádlem. Voněl a voněl… Tak si na to vzpomínám. A ani jsem tenkrát netušil, zda to byla pravda anebo se mi to zdálo. Strom jakoby kýval pahýly, snad se mě snažil obejmout svými ratolestmi. Že by byl tak ohleduplný? Zřejmě mě chtěl zahřát, myslel jsem si v polospánku. Ale ráno jsem se probral a svačina nikde a klobouk byl taky tam. Promnul jsem si oči a viděl, jak strom jej žvýká a mumlá „ňam ňam“, načež mu z díry ve větvi vypadla krempa od klobouku hnedle vedle mastného papírového svačinového sáčku. Snad mě klame zrak! Zavřel jsem oči, několikrát se zhluboka nadýchl, znovu otevřel je a co vidím? Strom žvýká spokojeně dál. Napadlo mě, že toto nejsou Stromojedy, kde by lidi jedli stromy, ale stromy jedí lidi! Může to být pravda? Kde to jsem? Přeci pohádky jsou akorát nesmysly pro děcka…
Hle, tu se objevila postavička v kostičkované košili s modrou zástěrou a ve slaměném klobouku. Šinula si to přímo ke mně a zvesela si pískala. A spustila bandurskou: „Kde to spíte? Tady je chráněné území. My chráníme lidi. Vy nevíte, že tento strom je očarovaný?“
„No to nevím. Jak bych to mohl asi vědět? Žádný čáry máry pod kočáry nejsou!“ Asi je to taky nějaký motovidlo, myslel jsem si. Nebylo to ale motovidlo, byl to zdejší farmář. Nato pravil: „To jste pěknej mimoň. V našich Stromojedech jsou čar až až. Může za to ta čarodějnice. Když byla ještě malá, tak se učila kouzla a prý je pěkně popletla! Všechno tady nějak očarovala. I tento strom. Už je to ale tuze dávno. Znám to jen z vyprávění od mojí báby. Já si to už nepamatuji. Je to už snad sto let.“
To je tedy pěkné. Pokud je to pravda, tak se to shoduje s tím, co tvrdila hospodská Nela Nelahozevská. „Nevíte, kudy se k ní dostanu? Kde ta, co ji považujete za čarodějnici, přebývá, kde bydlí, kde se ukrývá?“
„Jistě že ano. Stačí, když zahnete za hospodou, půjdete rovně a na konci cesty vylezete na skálu. Tam má bydlo říká si Alžběta Nosatá.“
Po pěti minutách cesty jsem viděl obrovskou skálu. Vlastně neviděl. Její špička trčila kdesi v oblacích. To musí být místo, kde bydlí údajná čarodějnice. Ale cesta vzhůru žádná. Jak se tam dostanu? A hle, u stromu byl žebřík, ale krátký. Opřel jsem jej o skálu. Stoupal jsem po jednotlivých špryclích a když už žádné nezbývaly pokračoval jsem po kamenných výstupcích. Pod prsty se mi drolil drobný písek, sypal se mi do očí, drtil jsem jej v zubech, padal mi přímo za košili. Bejčím centimetr za centimetrem. Po 693 metrech jsem už opravdu nemohl. Kolem mě byly husté mraky a odkudsi se ozýval hladový orel. Co nastane dříve, myslel jsem. Sletím zcela vysílen nebo mě orel vyklove mé krásné oči? Když už jsem byl opravdu na pokraji svých sil, chytil mě náhle někdo za ruku a vytáhl.
Krákoravým hlasem zaznělo: „Proč nejedeš výtahem, švarný mládenče?“
Když jsem opět popadnul dech a otevřel oči, spatřil jsem podivnou ženu s velkým nosem. Na něm měla bradavici, na níž byla další bradavice, z které čněly tři chloupky jako vlásky Rákosníčka.
Vykoktal jsem ze sebe: „Vy-vy-vý výtahem? Kdo-kdo-kdo jste?“
„To jsem přeci já. Už tě čekám, detektive, následuj mne.“
Vkráčeli jsme do podivně vypadající chaloupky. Zvenčí pořádná barabizna, ale vevnitř docela high-tec. Na zatleskání se rozsvítila světla a ozářila nevelkou místnost. Všude problikávaly různé kontrolky a míhala se čísla digitálních ukazatelů. Pod stropem levitovalo koště. Uprostřed trčel kotel, v němž probublávala jakási tekutina. Můj zkoumavý pohled neušel mé průvodkyni, která začla vysvětlovat: „To je nejnovější model, napojený na počítač a řízený hlasem. Vytáhne to na 100 stupňů za 3 minuty!“ Načež pokračovala:“ Hej Toodle, ohřej kapalinu v kotli na 65oC.“
„Již jste mě čekala?“ došlo mi konečně. Cítil jsem, že musím vzít situaci opět do svých rukou, a tak jsem spustil rychlou palbu otázek, což je metoda, která dotazovaného obvykle zmate a po které povolí i ten největší zatvrdlík: „Jste Alžběta Nosatá?“; „Co jste dělala včera ráno za svítání?“; „Co ten kotel?“; „Proč bydlíte tak vysoko?“; „Ehm, Vy tu máte výtah?!“, docvaklo mi při pohlédu na své zkrvavené dlaně.
„Hej Toodle, začni míchat kapalinu v kotli,“ řekla osoba a zcela ignorovala mé otázky.
Nastalo ticho.
Ticho.
Pak ještě ticho.
Čarodějnictví musí být zřejmě protizákonné, myslím si. A to i v dnešní době. Jednak proto, že hlavním cílem čarodějů a čarodějnic je měnit přirozený chod věcí ve svůj vlastní prospěch v neprospěch jednotlivce či více lidí a vnutit jim názor, že to je pro jejich vlastní dobro… A taky proto, že tahle paní se mi vůbec nelíbí.
„Tohle není hezké bydlení. Je tu vlhko, sychravo, moc tu fouká. A taky za mnou nechodí žádní koledníci. Jsem tu tak sama. A smutním,“ pravila jakoby mimochodem.
Osoba sáhla do police a otevřela zašlou krabičku. Na ní byl nápis: „Pavoučí nohy“ Vzala špetku a hodila ji do kotle. Mocným hlasem zakřičela: „Bedřichu, dej mi lásku!“ A hle, zde je jasný důkaz, proto jsem zastavil její činy slovy: „Zatýkám vás za úkladnou loupež v místním krámu.“ Sejmul jsem pouta a nasadil jí je na zápěstí, zatímco ona stále něco žvatlala a brebtala.
„Zastav, detektive. Přiznávám se ke všemu, ale musím si sebou vzít jen jednu důležitou věc a pak hned půjdeme.“ Alžběta vzala červeně křiklavou lahvičku a naplnila ji podivně vypadajícím lektvarem z kotle.
Někdy člověk přehlédne důležité věci, prostě mu to nedojde. Někdy se to všechno semele docela rychle a úplně jinak, než zamýšlí… Každopádně když jsme sjeli výtahem a vrátili se zpět k autu, zjistil jsem, že nemohu uchopit volant. Dlaně byly stále zakrvácené a příliš mě bolely.
Nato řekla náhle Alžběta: „Jinochu, zde je lektvar, který tvou bolest zcela ztiší. Stačí jeden doušek a budeš opět machr“.
Pamatujte, nikdy neberte nic od cizích lidí, které neznáte, tak jak jsem to učinil tenkrát já. Protože pak nastala mlha, bylo mi mdlo a vůbec si na nic nevzpomínám.
Kapitola 3
Dnes jsou Velikonoce. Domů kráčím s pomlázkou, abych učinil svou krasavici ještě krásnější a celou ji omladil. Těším se na vajíčkový salát. Vkročím ladně do domu, vyběhnu hbitě schody, projdu domovními dveřmi, beru za kliku a vstoupím, načež vidím schované za sedačkou tři chloupky jako vlásky Rákosníčka.
„Alžběto! Hody hody…“