Moje skříň – Linda Ševčíková (14 let)
Ve skříni mám pořádek. Ale občas něco nemůžu najít. A jednou jsem ji otevřela a viděla jsem, co tam žije. Byla tam Slečna Sukně, starý Pan Kabát a Paní Košile, sourozenci Kraťasy a Kalhoty a samozřejmě Velké Tričko. Nezapomněla jsem na nikoho? Zapomněla. Přece vzadu, v pravém rozum je ještě Malá Ponožka. Od té doby, co e jí ztratilo dvojče, už zůstávala jen v koutku a byla smutná.
Mezitím v horní poličce probíhala porada o tom, do se nechá tenhle týden vyprat a v tom přiběhne Malá ponožka. Strašně se naštvala, protože jí už zase nikdo nepozval na poradu. Neprala se tak dlouho, že její barva byla spíš šedivá než zelená a její bílé puntíky už nebyly vidět vůbec. Rozkřičela e a začala se hádat s Velkým tričkem. Já jsem vždycky slyšela nějaké podivné zvuky ze skříně, ale nikdy mě nenapadlo, že by to mohli být oni dva. Když jí Velké Tričko řeklo, že v pračce už není místo a ať se nechá vyprat třeba příště. Ponožka se naštvala, dupla a seskočila z poličky. Slečna Sukně se jí pokusila dohnat, ale nikdo nebyl tak rychlý jako Maká Ponožka.
Ponožka vyběhla ze skříně, pak z pokoje, pak z domu. Najednou se zarazila. Došlo jí, že tak daleko ještě nikdy sama nebyla. Po chvilce rozhlížení někdo zakřičel Otočil se a stála tam tlupa Oblečení na ulici. Byla ohlášená vyhlášená svojí chamtivostí a nenávistí ke všem kusům oblečení, které žijí ve skříni. Velitel tlupy Ponožce řekl, ab se k nám přidala nebo jí rozpářou. Malá Ponožka se bála, tak e k nim radši přidala.
Po několika hodinách venku se tlupa rozhodla jít do svého doupěte. Malá Ponožka po příhodu do doupěte na sebe nechtěla upozorňovat, a tak se schovala do koutku. Takhle to vlastně dělala celý svůj život, jenom to bylo ve skříni. A když tam tak seděla, uviděla cíp zašedlé látky. Zatahala za něj a najednou „Au!“ řeklo něco, „Kdo nebo co jsi?“ zeptala se Ponožka. Najednou se ze stínu vynořila malá špinavá a ošuntělá ponožka. Začaly si spolu povídat a ohromně si rozuměly.
„A co tady vlastně děláš?“ zeptala se ta špinavá ponožka.
Malá Ponožka jí pověděla svůj příběh a řekla jí, že už by chtěla zpět domů, do skříně.
„Já jsem taky měla svůj domov ale už si nepamatuji, kde je, protože jsem v tlupě už několik let.“ řekla špinavá ponožka.
„To nevadí, tak společně utečeme do mojí skříně.“ navrhla Malá Ponožka. Nenápadně se protáhly ven z doupěte a utíkaly.
Na půl cesty se srazily s Velkým Tričkem a ostatními.
„Co tady děláte?“ zeptala se Malá ponožka. Nenápadně se protáhly ven z doupěte a utíkaly. Na půli cesty se srazily s Velkým Tričkem a ostatními.
„Co vy tady děláte?“ zeptala se Malá Ponožka.
„Šli jsem tě hledat, protože nám na tobě záleží. Řeko Velké Tričko.
„A kdo je tohle?“ zeptala se Paní Košile.
„To je moje nová kamarádka a chci ji vzít k nám do skříně, aby se nechala vyprat.“ řekla Malá Ponožka. Když všichni dorazili do skříně a špinavá Ponožka se nechala vyprat, ukázalo se, že je celá zelená a na sobě má bílé puntíky. Bíla úplně stejná jako Malá Ponožka.
„Ty jsi moje ztracené dvojče.“ vykřikla Malá Ponožka, Navzájem se objaly a od té chvíle byly Malá i Zelená Ponožka zase šťastné. Už se nechávaly pravidelně prát a společně s ostatními si užíval život ve skříni.
Takže jak jsem už říkala, já mám ve skříni pořádek a vy byste taky měli, protože jinak by se vám mohlo stát něco podobného.