O lumpárnách čerta Rauma – Artur Smýkal (14 let)

Za devatero horami, devatero lesy a devatero řekami stála dřevěná chata. Na kraji lesa, malá, útulná, daleko od rušných měst. Vedle chaty louka, vedle louky potůček, vedle potůčku poskakuje zajíc. V chatě, u dřevěného stolu, sedí a snídá děda Dolfík. V obličeji vrásky, krátké bílé vlasy, hezky se usmívá, sem tam díra, sem tam  zub. Chatu si sám postavil, natřel spáry na bílo a rád ji opravuje, když je potřeba. Často ho ale bolí záda, nemá tolik síly, pomoc by se mu hodila. 

Venku se zatáhly mraky začalo sněžit a dovnitř táhne chlad.

„Je mi zima,“ pomyslí si Dolfík a jde do dřevníku pro dřevo. Vrátí se s pěti špalíky a rozdělá oheň v kamnech. Jenže kouř z kamen mu leze i do kuchyně. Kouř škrábe v krku a děda zakašle. „Čert vem ten kouř!“ zakleje Dolfík, „kdyby mě jen nebolela ta záda a já mohl vyšplhat na střechu, abych vyčistil komín.“ posteskne si.

Najednou děda uslyší za zády chraplavý hlas:

„Volal mě někdo?“

Děda se lekne a otočí se.

Malý, hubený, z kudrnatých vlasů čouhají růžky. Na Dolfíka okoukají zelené oči. Zkažené zuby, smrdí mu z huby. Nad kopyty visí kudrnaté chlupy. Je to čert!

„Já se menuju Raum. Jé, ty tady máš kouře!“ povídá.

„Ucpal se mi komín,“ odpoví děda, když překoná překvapení.

„Tak to bych ti ho mohl vyčistit,“ nabídne se Raum.

“Nabízíš mi pomoc?“ ptá se nedůvěřivě Dolfík.

„No jasně, s kouřem to my čerti umíme,“ zubí se na dědu zkaženými zuby.

„No, to by mi ulehčilo trápení, to bych byl rád,“ povídá Dolfík.

Raum se tedy vydal na střehu. Sedí za komínem a lumpárna mu kouká z očí. Děda dole vidí, že kouř mizí, začne si tedy chystat oběd. Mrkev, celer, petržel, řepu.

„Dušená zelenina s čočkou, už se těším,“ brumlá si Dolfík.

Zeleninu na pánev a čočku do hrnce, šup na kamna. Jenže z kamen se najednou valí kouř ještě víc, než předtím.

Fuj, fuj, děda utíká před chatu nadechnout se vzduchu. Raum za komínem schovaný se potichu chechtá. Když se dochechtá, vyndá z komína ucpávku a volá na dědu:

“Teď už to zase táhne, panečku!““

Když se kouř vyvětral, vrací se děda zpátky, a kouká, že hrnce jsou jen vlažné.

„Chtělo by to trochu víc ohně, že jo,“ motá se okolo něj Raum.

„No jo, no  jo,“ povídá Dolfík, a než se naděje fouká mu Raum dvířky do kamen.

To víte, když fouká do ohně čert, není to malý plamínek.

Fúúú, húúú a kamna jsou dočervena. Děda kouká, kouká, kamna žhnou a nekouří, ale zato se kouří z pánve. Černě! Zelenina je  spálená na uhel.

„Stačí ,,stačí“ volá děda na Rauma a dochází  mu, že dnes bude mít k obědu čočku bez zeleniny. Děda začíná chápat, co to má v domě za pomocníka. Za jeho zády se Rraum potichu chechtá.

„Poslyš, ty Raume, vidím, že s kouřem i s ohněm to umíš dobře.“ podívá Dolfík.

„To bych řek!“ povídá Raum hrdě.

„A umíš i teplo bez ohně?“ ptá se Dolfík.

„To bych moh zkusit,“ povídá Raum.

„Když mi tak pomáháš, tak bys mi mohl pomoct vyhřát tuhle bílou skříň.“ prosí děda. „Já si tam pak vlezu jako do suny a vyhřeju si své staré kosti.“

A postrkuje Rauma k lednici. Raum nic netuší, vleze do lednice a děda za ním zamkne dvířka. Lednici zapne a usměje se pod vousy.

„Zima, říkám zima je tady, co to je a divnou skříň?“ ozývá se po chvíli zevnitř, „já chci ven!“ Lednice ale zevnitř Raumovi otevřít nejde.

„Dědo pusť mě ven!“ volá Raum.

Dolfík na to nic.

„Já chci ven!“ volá Raum

Děda ale nic.

„Dědo, otevři tu skříň, je tu příšerná zima!“

A jak to dopadlo? Dolfík nakonec Rauma pustil ven, ale až poté, co mu Raum slíbil, že  mu s ničím pomáhat nebude. Když Raum vylezl, měl na sobě rampouch a byl celý zmrzlý. U dědy na chatě se už víckrát neukázal.

A Děda? Ten si na chatě žil dál spokojeně až do smrti, s udržováním a opravami chaty um pomáhal jeho syn.