Eroda – ostrov smutku, K.Fajkusová (14 let)

Dnes vám povím příběh, který se odehrál před dávnými časy na ostrově s názvem Eroda.

Eroda byl malý ostrůvek uprostřed oceánu, na kterém žilo jen pár lidí, ale přesto se nikdo s nikým neznal. Na ostrově panoval už léta jen smutek, nikdo se neusmíval, nikde nekvetly rostliny, tráva se nezelenala a nad celým ostrovem bylo po celý rok jen pochmurné počasí. Na pomyslném konci ostrova žila mladá dívenka, která nesla jméno Florence. Žila v malé chatičce obrostlou mechem a uvadlými květinami s její matkou. Její otec se ztratil, když jednou jel s loďstvem na výpravu a už se nevrátil, a proto její matka byla přísná a nechtěla z dívky zpustit jediné oko. Na druhém konci ostrova žil chlapec jménem William. William žil krapet jiný než všichni na ostrově. Měl malý uklizený domeček s rozkvetlou zahrádkou plnou květin, o které se pravidelně staral. Pravidelně si chodil každou sobotu na malé náměstí na trhy pro potraviny.

Jednou byla právě sobota a William se chystal na trh. Cesta trvala dlouho, než došel na náměstí. Jako vždy tam byly stánky se zeleninou, masem, pečivem, látkami a spousty dalších věcí. Zatímco se chlapec usmíval od ucha k uchu, nikdo jiný se neusmál nazpátek. Nikdo se nepozdravil, jen vždy přišli k prodavači, koupili, co potřebovali, zaplatili a odešli dál. William najednou zahlédl stánek, který viděl poprvé. Chlapce zajímalo, co se tam prodává, proto šel ještě blíže. U stánku stála krásná dívenka s karamelově zbarvenými vlasy a modrými oči jako dvě studánky. Dívka prodávala s její matkou různé druhy bylinek. Williamovi to nedalo a musel si u ní nějakou bylinu koupit. Přišel ke stánku a najednou se Williamovi a dívce setkali oči a svět se div se dívka se na chlapce usmála. Chvilku tam oba stáli, ztraceni navzájem v očích, když najednou přišla dívky matka, která ji najednou bez emocí odtáhla od pultu s bylinami a převzala prodávání sama. Williama to zarazilo, ale přesto mile pozdravil a koupil si balení bylinné směsi. Zatímco dívka pořád stála za matkou, William, který doufal, že dívku znovu na trhu potká už odcházel i s nákupem zpět do svého domečku.

Týden utekl jako voda a William se znovu vydal na trh s nadšením vidět znovu tu dívku, která mu pořád ležela v hlavě. Když ale přišel, nikde stánek s bylinkami neviděl. Williama to mrzelo, protože chtěl dívku znovu vidět. Řekl si, že jí chce najít, protože přece nemůže bydlet daleko, když je ostrov celkem malý. Chlapec se začal lidí ptát, jestli ji neviděli a jestli neví kde bydlí. Lidé se ale většinou jen zvláštně ohlédli a neodpověděli. William se ptal a ptal a najednou narazil na takového starého dědečka. William už vyčerpaný se zeptal, jestli neviděl dívku s oči jak studánky a karamelovými vlasy. Dědeček se zamyslel a najednou řekl ano. Chlapec se začal vyptávat kde bydlí, ale stařeček mu řekl že není dobrý nápad se tam ukazovat, protože by ho stejně dovnitř nepustili. William se snažil najít jakékoli řešení a najednou ho to napadlo. Mohl by jí zkusit napsat dopis. Dědečka se zeptal na adresu dívky a ten mu jí dal, ale předtím ho varoval, aby nebyl smutný, kdyby mu neodepsala. Chlapec dědečkovi poděkoval a utíkal domu, aby hned mohl jeden dopis poslat. Když přiběhl domu, hned si sedl ke stolu a začal psát svůj první dopis. To ještě nevěděl, kolik jich v budoucnu napíše. Psal a psal a zanedlouho napsal krátký dopis. V dopise se podepsal jako chlapec s úsměvem na tváři. Vzkaz dal do obálky, napsal adresu a šel s ním na poštu. Zanedlouho byl William už na cestě domů, zatímco dopis už putoval do schránky Florence. Když dopis přišel na správnou adresu do schránky, její matka vzala dopis ze schránky a roztrhala ho na kousky tak, aby Florence neviděla, že jí přišel nějaký dopis. Uběhli dva týdny a Williamovi se nedostala odpověď. Chlapec si řekl, že zkusí napsat další lístek. Začal psát a za chvíli už měl napsaný další dopis, který šel odnést na poštu. Takto to chodilo asi dva měsíce, matka Florence pořád vyhazovala dopisy a dívka neměla tušení, že jí nějaké vzkazy chodí. Samozřejmě že dívka chtěla Williama vidět znovu taky, ale její matka jí nechtěla pouštět z dohledu. Jednou když William posílal snad už desátý dopis, Florence se šla podívat do schránky ještě před její matkou. Ve schránce zahlédla dopis, na kterém bylo napsané jen pro dívku s očima jako dvě studánky. Florence to nedalo a rychle zaběhla do domu, aby jí matka s dopisem neviděla. Když dopis otevřela, stálo v něm: Ahoj, dnes je to šedesátý den, co ti píšu. S nadějí doufám, že mi jednou odepíšeš. Neznám ani tvé jméno, jen vím, že jsi moc krásná. Tak snad tě někdy ještě uvidím. s pozdravem chlapec s úsměvem na tváři:). Florence byla překvapená, že už je to tolik dní ,co jí chlapec píše, ale vidí to až teď. Dívka se rozhodla mu odepsat, takže hned ve svém pokoji vzala papír a tužku a začala hned psát dopis pro chlapce. Rychle se nakonec podepsala jménem Florence, aby chlapec věděl, jak se jmenuje. Když vyběhla z chaloupky uviděla starého dědečka, kterého poprosila, aby dopis odnesl na poštu. Dědeček se jen pousmál a odebral si od Florence dopis. Dopis od dívky putoval po celém ostrůvku až doputoval k Williamovi. Chlapec nejdřív nemohl uvěřit svým očím, ale potom vzal dopis a hned ho začal rozbalovat. Na papíře stálo pouze Ahoj, promiň, nevěděla jsem, že mi posíláš dopisy. Jmenuji se Florence. William byl překvapený, že Florence nevěděla, že ji posílá dopisy, ale to ho neodradilo napsat další.

A takhle to chodilo dlouhou dobu, než Florence něco nenapadlo. Dívka už nemohla dál být zavřena se svou matkou v polorozpadlé chatičce obrostlé mechem. Její matka byla pořád jen naštvaná a nepouštěla jí ven z domu. Řekla si, že uteče za Williamem, když ji její matka nebude mít zrovna na obzoru. A tak jednou v noci si zabalila pár věcí s sebou do malé tašky a opatrně vylezla oknem ze své komůrky. Florence měla adresu Williama, ale nevěděla, kde chlapec s ořechově hnědými očky přesně bydlí, tak se prostě rozběhla hlavně daleko od její chatičky. Zatímco William byl ztracen ve světě snů, Florence utíkala po celém ostrově a snažila se chlapce najít. Florence začala být zoufalá, když v tom uviděla pod měsíčním úsvitem malý domeček s rozkvetlou zahrádkou. Něco jí říkalo, že v tomto domečku s rozkvetlými květinami bydlí právě ten chlapec, který jí posílá dopisy. Florence přišla blíže k okénku a slabounce zaťukala. Chlapec najednou uslyšel nějaký zvuk, který klepal na okno. Trochu se vystrašil, ale když se lehce přiblížil k oknu, uviděl obrys dívčí postavy. William rychle přiběhl ke dveřím a otevřel je s tušením kdo ta dívka je. Když otevřel a zahlédl tu dívku, kterou hledal už pár měsíců, nahrnuly se mu slzy do očí stejně jak dívce. Oba si padli se slzami na krajíčku do pevného obětí a zpět si pohlédli do očí. Po chvíli hledění si očí si spolu sedli na pohovku a povídali si snad celou noc.

Ráno, když se probudili, Florence pohlédla ven a najednou uviděla něco zvláštního. Venku bylo vše jinak. Svítilo sluníčko, všude rostla zelená tráva, na které byla ranní rosa, poletovaly všude včelky, které usedali na rozkvetlé květinky a lidé, kteří se venku procházeli, měli úsměv na tváři. Když i William pohlédl z okna, nemohl uvěřit svým vlastním očím. Dívka s chlapcem se na sebe jen usmáli a vyšli z domku ven. Florence najednou něco napadlo a rychle se s Williamem rozběhla za svojí matkou. Když přiběhla, uviděla spokojenou matku venku sedět v křesílku. Dívku to zarazilo, ale potom matku objala a zadívala se ji do očí. William se náhle otočil na Florence a věnoval ji letmý polibek na rty. Florence se jen víc usmála a potom už je to jako ve většině pohádkách. William si Florence vzal za ženu a společně se nastěhovali do domu Williama.

A takhle příběh končí, láska dvou lidí dokázala ostrov Eroda zachránit od všeho smutku.