Lištička Laura – Dominika Pfortnerová

                                                Lištička Laura

Lištička Laura bydlela ve vesničce uprostřed lesa, která se jmenovala Pařískov. Bydlela ve vykotlaném pařezu se svojí maminkou a tatínkem. Maminka se starala o jejich domeček v pařízku a tatínek chodil do práce brzy ráno a vracel se vždy až se západem slunce. Laura se vždy velice těšila na tatínkův příchod z práce, protože ji nikdy nezapomněl pěkně pohladit a občas jí přinesl z práce i nějaký drobný dáreček, ze kterého měla Laura vždy obrovskou radost. Jednoho rána, když se Lauře nechtělo vstávat a maminka jí přišla z kuchyně do jejího pokoje probudit, se postavila k její postýlce a spráskla ruce. Nevěřícně se rozhlédla kolem sebe a zle se na Lauru zamračila. „Vstávej moje malá.“ Zatřásla Lauře za ramínko. Laura se neochotně převalila na postýlce, až shodila svého plyšového králíčka Plíšu. Maminka s ní zatřásla trochu více a Laura se rozespale posadila na posteli. „Mamí, ještě chvilku prosím, jenom se protáhnu, ano?“ Maminka se nazlobeně na Lauru zamračila a povídá: „Milá dcerko, dvě minuty si tedy ještě polež, ale pak si jdi vyčistit zoubky a dej se ještě před snídaní do uklízení tvého pokojíčku. Podívej, jaký tady máš nepořádek.“ Laura vystrčila zpod polštáře hlavu a jedním otevřeným okem přelétla po místnosti. No, nezdálo se jí to tak strašné. Jenže když otevřela i to druhé oko, zjistila, že ani Plíša, jak ho shodila z postele, nedopadl na koberec, ale leží na hromadě neuklizených hraček, které byly u postele. „No dobrá maminko, ale budou k snídani vajíčka natvrdo?“ zeptala se Laura, protože vajíčka natvrdo byla její nejoblíbenější snídaně. Maminka Lauru s úsměvem políbila na čelo a otočila se ke dveřím. „Lauro, pokud si pokojíček krásně uklidíš, tak ti velice ráda udělám vajíčka natvrdo. “Řekla maminka a odešla do kuchyně. Laura neochotně vstala a pomalu začala dávat svoje hračky na svá místa, jenže netrvalo dlouho a už ji to opravdu nebavilo. Vzala ze země svého zajíčka Plíšu a sedla si na postel. „Ach jo, Plíšo to není žádná zábava uklízet.“ Pak ji něco napadlo, vstala z postýlky a všechny hračky nasunula pod postel a za chvilku bylo uklizeno. Usmála se a vyběhla do koupelny vyčistit si zoubky a umýt si obličej. Když byla umytá a převlečená, nadšeně s Plíšou v náručí se rozběhla do kuchyně, kde na ní čekala vajíčka natvrdo. Byl tam tatínek, který dojídal snídani. A hezky se na Lauru usmál. Laura si sedla na židličku a tatínek povídá. „Uklidila jsi si pokojíček, broučku?“ „Ano tatínku.“ řekla Laura a snažila se nečervenat. Tatínek se na ní hezky usmál, dal jí pusu na čelo a vyndal z kapsy dva dukátky. „No broučku, taková práce si zaslouží odměnu.“ Podal Lauře dva stříbrné dukátky, které se velice pěkně leskly na slunci, ale lištičku jako by bodl jejich svit do očiček. Moc dobře věděla, že jsou nezasloužené. Podívala se na tatínka a poděkovala.  Po snídani se vrátila do pokojíčku a koukala na svou kasičku ve tvaru červené muchomůrky, která stála na polici s knížkami. V ruce držela dva stříbrné dukátky od tatínka a natáhla tlapku směrem ke kloboučku muchomůrky, ve kterém byla dírka na zastrkování penízků. Ale dukátky ne, a ne se tam vejít. Laura si pomyslela, že je to proto, že jsou nezasloužené, a že by je měla tatínkovi vrátit. Celý den si hrála zamračená a celá nesvá, jak jí tížilo svědomí. Večer, když přišel tatínek z práce, a oni společně večeřeli, se nemohla samými výčitkami na tatínka ani podívat, až jí z toho bolelo bříško a nemohla ani pořádně jíst. Po večeři se vykoupala a umyla si zoubky. Dala pusu mamince a tatínkovi, vzala Plíšu pod tlapku a šla si bez řečí lehnout do svého pokojíčku. Tatínek a maminka si mysleli, že jí není dobře, protože obvykle Laura ještě prosila, aby ses nimi mohla dívat večer na televizi. Tatínek se na maminku podíval a vydal se pochvíli za Laurou do pokojíčku, protože ho trápilo, že by jeho dcerce mělo být špatně. Když vešel do dveří tak Laura se svým ušákem Plíšou leželi v postýlce a měli rozsvícenou noční lampičku, která vypadala navlas stejně jako Plíša. Laura byla obvykle moc hrdá na to, že už dokáže jít spát sama, a že nepotřebuje, aby jí tatínek nebo maminka chodili uspávat, ale teď, když tatínek viděl, jaký má Laura smutek ve tvářičce byl rád, že za ní zašel. Laura se na něho podívala a zrovna když se tatínek chtěl zeptat, jestli jí něco nebolí, mu upadly klíče na zem a on se pro ně sehnul. Podíval se pod postel a viděl tam všechny hračky, které tam Laura nastrkala, aby měla co nejrychleji uklizený pokojíček. Tatínkovi bylo v tu chvilku hned jasné, proč Laura vypadá jako nemocná. Posadil se na postel a povídá „Milá dcerko, sama jistě víš, že to, cos udělala, není nic pěkného. Uděláme dohodu, já to nepovím a ráno dříve než půjdu do práce, se u tebe zastavím a všechny hračky dáme na své místo ano?“ Laura se na tatínka podívala s omluvou a ulehčením ve tváři „Ano tatínku a děkuji, nezlob se, nechtěla jsem lhát. Chtěla jsem ti dukátky vrátit.“ Tatínek se usmál a pohladil Lauru po hlavičce„Lauro, už se s tím netrap, ale jen si pamatuj, že nezasloužené dukátky ještě nikomu štěstí nepřinesly.“ Ráno opravdu Laura vstala o celou půlhodinu dříve a s tatínkem všechny hračky uklidili na své místo. Nu a světe div se, dukátky pak šly do kasičky úplně samy.