(Ne)obyčejná pohádka – Eliška Tomečková (14 let)

Jednou, hodně dávno v jednom království, se odehrál neobyčejný, obyčejný příběh a já vám ho teď převyprávím.

Začneme klasicky. Za devatero horami a devatero řekami bylo jedno království, které mělo svého krále, královnu a samozřejmě i krásnou princeznu, která se měla vdávat. Princezna se jmenovala Olivia, měla zlaté, dlouhé vlasy a pomněnkově modré oči. Ráda se bavila společností dvorního šaška a ráda chodila na procházky s dvorními dámami. V království se hledělo hlavně na vzhled, a nikdo kromě prostých lidí se nezajímal o povahu ostatních. Stejně tak to měla i princezna s vybíráním jejího nastávajícího, volila vzhled před povahou. Král, král nebyl zrovna nejlepší otec, vlastně ani manžel, ale přesto ho měla Olivia ráda. Oliviin otec chtěl, aby se princezna co nejrychleji vdala a už mnohokrát uspořádal turnaj na kterém se sjelo mnoho princů, ale Oliviino oko nemohlo zachytit nikoho, kdo by pro ni byl dost dobrý. Všichni to byli sice bohatí a vznešení princové, ale ve skutečnosti žádný z princů neměl šarm a krásu. Tak jí král dal poslední možnost. Řekl jí, že jestli si na nadcházejícím turnaji nevybere ženicha, vybere ho sám. Olivia to takhle nechtěla, obávala se, že jí otec vybere prince, který se jí nebude líbit. Turnaj se blížil a Olivia se bála že neobjeví nikoho, s kým má strávit zbytek jejího života. Královna, její maminka, se snažila králi domluvit, ať jejich dceři dá ještě čas, ale on byl rozhodnutý.

Nastal den turnaje, všichni včetně princezny usedli na svá místa. Princezna turnaj bedlivě sledovala, když v tom zahlédla prince, který se jí od prvního pohledu líbil. Byl to princ Harold. Vysoký, zelenooký a dlouhovlasý, ale něco se jí na něm nezdálo. Neusmíval se, netvářil se nijak zaujatě a vypadalo to, že tu není ze své vlastní vůle a že o princeznu nemá takový zájem jako ostatní. To princeznu trochu mrzelo, ale okouzlil ji natolik že se to snažila přehlédnout, avšak výraz na jejím obličeji se okamžitě změnil když, uviděla že jde princ na řadu. Na svém koni se rozeběhl proti svému soupeři a z koně ho shodil. Publikum začalo jásat nad schopnostmi okouzlujícího dlouhovlasého prince, pak se ale stalo něco, co nikdo nečekal. Harold okamžitě seskočil ze svého koně, rozběhl se za poraženým princem, pomohl mu vstát a s obavami ve tváři se ujistil, že je v pořádku. Turnaj se blížil ke konci a princ Harold se držel mezi nejlepšími. Vypadalo to, že vyhraje a taky že ano. Harold turnaj vyhrál a princezna měla jasno. Byla okouzlena princovou krásou a šarmem, věděla že tohle byl princ jejích snů. To se ale nedalo říct o Haroldovi, z jeho výrazu nebylo poznat, jestli se raduje či truchlí.

 Ještě ten den nastaly oslavy. Místní připravili stoly, vyvalili soudky s pivem, nachystali čerstvě ulovenou zvěřinu, zákusky a místní vyhlášené víno. Všichni se radovali, že si jejich vybíravá princezna konečně našla ženicha. Dokonce i poražení princové si užívali jídla, pití a přítomnosti krásných dam. Jediní, kteří si přítomnosti dam nevšímali byli princ Harold a Lewis, princ, kterému Harold v boji pomohl. Lewis byl menší postavy, oči měl modré jako denní oblohu, vlasy měl krátké a trochu světlejší než Harold. Lewis pocházel ze vzdáleného bohatého království, a jako jeden z mála princů měl dobré srdce. „Ještě jednou se omlouvám, tohle dělám nerad,“ řekl Harold posmutnělým tónem Lewisovi „Nemáte se za co omlouvat, nijak jste mi neublížil, pád z koně není nic příjemného, ale stejně bych neměl šanci turnaj vyhrát,“ odpověděl Lewis rozpačitě. „S vaší drobnou postavou jsem si myslel, že jsem vám při nejmenším něco zlomil,“ řekl Harold „A stejně si nemyslím, že je princezna úplně výhra,“ dodal. Lewis se jen začervenal a dál pokračovali v jejich konverzaci, ale k tomuto tématu se za celý večer už nevrátili. Harold s Lewisem si moc dobře rozuměli a na to, že se znali jen pár chvil si dokázali promluvit skoro o všem, pokud tedy nepřišlo na vítězovu nastávající. Bylo zřejmé, že z toho Harold není nadšený a že se o tom nechce bavit. Lewis byl docela překvapený tím, jak zelenooký k věci přistupoval, ale z nějakého důvodu byl rád. Přišlo mu zvláštní, že se princ nechce bavit o někom, koho si má za pár dní vzít.

Od brzkého rána byly oslavy zase v plném proudu a po celý den byl Lewis po boku Harolda, dokonce i v situacích kdy byl zelenooký nucen stát na blízku princezny. Olivia neměla dobrý pocit z toho, že se od ní princ drží dál, ale myslela si, že je jen nervózní z její krásy. „Vím, že to není ta pravá,“ pronesl Harold k modrookému princi, ze kterého nemohl už od turnaje spustit oči. Lewis jen tiše přikývl a pomalu se ztrácel ve svých myšlenkách, celou dobu musel myslet na to, že princ Harold si vezme princeznu a budou spolu žít šťastně až do smrti, nechtěl si připustit, že se to stane, vadilo mu, že druhý princ si vezme někoho, koho ani nemá rád. Proč se mu nelíbí pokračování Haroldova příběhu? Vždyť ho ani nezná, tak proč mu to vadí? Tyto otázky si pokládal pořád dokola. Sňatek dvou nepropojených duší se pomalu blížil a Harold věděl, že nechce, aby takhle pokračoval jeho život, a pak to Haroldovi došlo. Jediný člověk, který upoutal jeho pozornost na turnaji nebyla ta, ona krásná princezna, ale byl to ten princ, který právě teď stál po jeho pravici a sledoval okolní svět těma kouzelně modrýma očima.

  Dalšího dne měl vyrazit král s jeho družinou, společně s budoucím manželem jeho dcery na tradiční předsvatební lov, ale tentokrát bylo něco jinak. Na lov jel i princ Lewis, kterého ještě téhož dne Harold požádal, aby jel s nimi. Lewis nabídku s červenými tvářemi přijal, i když si nebyl jistý svými schopnostmi v rychlé jízdě na koni, přece jen není tak zdatný jako Harold. Královská družina vyjela do lesa, o kterém se mezi prostými lidmi povídaly všelijaké příběhy, ať už strašidelné nebo ne.  Vyprávělo se také o drakovi, či ještěrovi, který žil hluboko v lesích. Mnozí tvrdili, že zahlédli ocas nebo jednu z jeho hlav, ale všichni věděli, že jsou to jen pohádky pro děti.

Král stál v čele, celá družina za ním a jako poslední jel princ Harold a před ním Lewis. Pomalu projížděli lesem na královských koních, když tu Harold zahlédl stádo laní, které se pásly v keřích. Všichni začali popohánět své koně a v čele s Haroldem se vydali za kořistí. Lewis v tom zmatku spadl ze svého koně, který se splašil a utekl do houštin. Zůstal stát uprostřed cesty s vykulenýma očima a ve své rozrušené mysli se snažil vymyslet nějaký použitelný plán. Nakonec se vydal směrem, kterým se všichni rozeběhli, nebyl si však jistý, že jde správně. Prodíral se hustými, trnitými keři, byl celý poškrábaný a ještě k tomu se začalo smrákat, Harold a družina nikde. Lewis byl ztracený. Rozhodl, že se ukryje v poněkud bezpečně vyhlížející jeskyni, po chvíli však vyčerpáním usnul.  

Ukázalo se, že ta jeskyně bylo doupě hrůzostrašného čtyřhlavého draka, o tom ale Lewis zatím nevěděl. Jakmile Lewis otevřel oči, tak se hrůzou schoulil do klubíčka a pozoroval spícího draka. Bál se, že když udělá nějaký větší pohyb, draka tím vzbudí. To by znamenalo, že už nikdy nestráví další chvíle s Haroldem, na kterého musel po celou tu dobu myslet. Měl ale obavy, že si Harold ani nevšiml, že na lovu Lewis chybí, a i kdyby si toho všiml, nesnažil by se ho hledat. Ve skutečnosti to bylo ale úplně jinak. Haroldův spokojený výraz z úspěšného lovu mu zmizel ze tváře, jakmile zahlédl Lewisova splašeného koně, bez jediného slova se odpojil od družiny a vydal se Lewise hledat. Svým mečem rozsekával plané větve a marně se snažil Lewise najít. Bál se, že už nikdy neuvidí modroočkovu krásnou tvář a že už nikdy neuslyší jeho sametový hlas a zvonivý smích.

Drak se začal probouzet. Lewis se tisknul ke stěně jeskyně a doufal, že si ho drak nevšimne. Doufat, to byla jeho jediná možnost. Drak pomalu pootevřel jedno oko, pak druhé a vyfouknul z nosu horký vzduch, který Lewisovi odvál vlasy z čela. Drak se probudil a koutkem oka zahlédl krčícího ho se chlapce. Lewis věděl, že se z tohohle jen tak nedostane, jediná jeho naděje byl Harold.

Harold už byl zoufalý, nevěděl, kde jinde má svého prince hledat, když tu uslyšel hlasitý řev neznámého tvora, který vycházel z temné jeskyně. Bez váhání se rozběhl a doufal, že zrovna tam Lewis nebude. Vběhl do jeskyně a spatřil mocného draka, jak se sklání nad Lewisem, krčícím se v růžku s víčky stisknutými silně k sobě. Bez váhání vytasil svůj mírně otupený meč a vrazil ho drakovi přímo do srdce. Celé drakovo tělo a všechny jeho čtyři hlavy se bez života skácely k zemi. Harold okamžitě přiběhl k vystrašenému princi a spojil jejich rty k sobě. Jakmile Lewis ucítil měkké rty na těch svých, pomalu otevřel oči a spatřil Haroldovu krásnou tvář. „Ty jsi se pro mě vrátil,“ vzlykl Lewis „Bál jsem se, že už tě nikdy neuvidím,“ řekl Harold vystrašeným, ale přesto spokojeným tónem.

Lewis a Harold společně odcestovali do dalekého království, kde jako prostý lid po zbytek života žili šťastně až do smrti.

V království, kde žila princezna Olivia se doteď vypráví příběhy o dvou princích, kteří jako dobří přátelé padli bok po boku v boji s drakem, ale všichni víme, že jsou to jen pohádky pro děti.