Noví kamarádi – Agáta Urbanová, 6. třída

Byl krásný den, slunce svítilo a ptáčci zpívali v korunách stromů, na kopci stál domek, ve kterém žila malá holčička Anička s maminkou a tatínkem.

Anička měla páté narozeniny, maminka jí připravila snídani a tatínek nafukoval balónky na dnešní oslavu. Anička vstala a hned běžela do kuchyně, byla překvapená těmi balónky, moc se jí líbily. Maminka řekla „Popřejeme ti, až přijdeš ze školky, ale teď ti dáme jeden dárek.“ A podali Aničce plyšového hrošíka. Ta měla velikou radost a hned pro něj začala vymýšlet jméno. Maminka navrhla, ať si hrošíka vezme s sebou do školky a podala Aničce lahvičku s oblíbeným nápojem Jupíkem. Anička popadla lahev a běžela do svého pokoje, rychle se převlékla z pyžama a už čekala před garáží, nasedli společně s tatínkem do auta a vyrazili do školky. Anička přemýšlela, jak by se mohl hrošík jmenovat. Dala mu jméno Jupík po svém oblíbeném nápoji.

Anička s tatínkem přišli do školky, rozloučili se a Anička běžela za svou kamarádkou Lucinkou. Ukázala jí svého nového hrošíka Jupíka a pozvala jí na svou narozeninovou oslavu k ní domů. Hrály si s panem hrošíkem Jupíkem a paní kočičkou Gigi na taneční ples, stavěly z dřevěných kostek hrady a paláce. Vyrazily na procházku a hrošík šel s nimi, hrály si na houpačce a na klouzačce, potom přišly zpátky do školky, dostaly oběd a šly spát. Po odpočinku a svačince šly znovu ven. Když maminka s tatínkem přišli do školky vyzvednou Aničku, viděli, jak si hraje z Hrošíkem na houpačce, byli šťastní, že má z Hrošíka radost. Anička běžela za rodiči a z dálky už křičela „Mami, tati, může k nám Lucinka domů a potom si pro ni přijde maminka?“  „Dobře, já tetě Jitce zavolám, že jde Lucinka k nám.“ odpověděla maminka. Anička s Lucinkou si šly sednout na lavičku a nazout si boty, Jupíka položila na lavičku vedle sebe. Anička Lucince začala vyprávět, co by chtěla dostat dnes na oslavě za dárky a šly za maminkou. Ale jak se Anička těšila domů, tak hrošíka zapomněla na lavičce. Všichni společně nasedly do auta a vyrazily k Aničce domů. Postupně odešly ze školky i ostatní děti.

Když dojely domů, tak si vzpomněly, že tam Anička Jupíka nechala. Ale byl pátek  a o víkendu se do školky nechodí, takže Anička musela čekat až do pondělí. Byla sice zklamaná, ale nedalo se nic dělat. Začala si přát, aby místo celé narozeninové oslavy mohla být se svým hrošíkem.

Mezitím ve školce už všechny děti odešly a paní učitelky taky. „Haló, je tu někdo?“  ozval se neznámý hlas. To byl náš hrošík Jupík, který ožil na lavičce. Seskočil dolu z lavičky a šel se podívat, jestli nikdo není ve školce. Něco se ozvalo „Jupíku, to jsi ty?“  Jupík se rychle schoval pod krabici a sledoval kdo to promluvil. Někdo nadzvedl krabici „Hrošíku, neboj se, to jsem já kočička Gigi.“  „Jé, to jsi ty, vůbec jsem tě nepoznal!“ „Pojď seznámím tě z ostatními hračkami!“ dodala Gigi. Přišli k velké krabici a Gigi zavolala „Můžete, vzduch je čistý!“ krabice se otevřela a začaly vyskakovat hračky.

Byl tam pejsek Puňta, králíček Dupík a medvídek Teddy. Začali si vyprávět svoje příběhy, jak se dostali do školky. Některé příběhy byly smutné, tak Gigi zapnula rádio, aby zvířátka rozveselila a začali tancovat. Najednou si Jupík vzpomněl na svoji Aničku, že třeba na oslavě také tančí. Sednul si a byl smutný, že neuvidí Aničku rozbalovat dárky. Gigi si toho všimla. „Co se děje?“ zeptala se Jupíka. „Ale, jenom jsem si vzpomněl na Aničku, stýská se mi po ní.“

Gigi navrhla, že se za Aničkou vydají. A aby se nebáli, přidali se k nim i tři plyšoví kamarádi. Kamarádi si přeci pomáhají. Jupík se cestou do školky naštěstí díval z okna, takže si cestu domů pamatoval. Ale byla to dlouhá a strastiplná cesta pro tak malé plyšové nožičky. Do toho začalo pršet a nožky jim ztěžkly. Museli se vyhýbat lidem. A ještě horší než lidé, byli toulající se psi. Jeden se je pokoušel chytit, museli se schovat do popelnice. A tam našli vyhozeného plyšového jednorožce. Byl původně asi krásně bílý, ale teď byl ušmudlaný a nešťastný. Jupík mu navrhnul, aby se k nim přidal, že ve školce je místa dost pro další hračky. Pak je ale vyděsila veliká myš, tak začali všichni rychle utíkat pryč. A najednou ta ulice byla Jupíkovi povědomá, ještě kousek a už budou před domem Aničky. Netrvalo dlouho a konečně tam dorazili.

„Ale co teď? Jak se tam dostaneme? Dveře jsou zamčené.“ Jupík byl bezradný. Naštěstí Gigi měla vždycky nějaký nápad, ta se nenechá ničím zaskočit. Všimla si, že okno v přízemí je pootevřené. Stačí vlastně jenom vylézt. No, i to je pro pár plyšáků veliké dobrodružství. Ale vylezli jeden na druhého, udělali takový plyšový žebřík a Jupík už se houpal na parapetu. Postupně se tam vyškrábala všechna zvířátka. Protáhla se oknem do pokoje Aničky. Byli hrozně unavení, tak se uvelebili u Aničky v posteli a rychle usnuli.

Druhý den ráno je probudil výkřik Aničky „To je ale překvapení!“ Nikdo nechápal, jak se tam zvířátka dostala, ale narozeninová přání se prostě plní. Anička poznala Gigi, Puňtu, Dupíka a Teddyho. Ale kdo je ten ušmudlaný koník? Hned ho vzala do koupelny a pořádně ho vykoupala. Najednou tam byl překrásný bílý jednorožec s hustou duhovou hřívou. To je neuvěřitelné! Ostatní zvířátka se podivovala. Anička mu dala jméno Sam.

Nakonec se splnilo ještě jedno přání. Sam našel nový šťastný domov.