Kouzelná víla – Ema Vopravilová (14 let)

Byla jedna holčička, která se jmenovala Nela. Bydlela v dětském domově a cítila se osaměle.

Jednoho dne šly všechny děti do parku. V nedalekém lese uviděla, jak něco září. Moc ji zajímalo, co to je, a tak se tam nenápadně vydala. 

Šla chvíli lesem, když najednou uviděla nějakou dívku, která měla tak třpytivé šaty, že jistě musely vydávat tu záři. Přemýšlela, kdo to tak může být. Princezna? Ne. Čarodějnice? Ne. Víla! V tu chvíli si jí dívka všimla. 

„Kdo jsi? A jak se jmenuješ?” zeptala se Nela. 

„Jmenuji se Ivy a jsem víla. A ty?” řekla Ivy.

„Já jsem Nela,” Ivy přikývla.

„Odkud jsi? Nikdy jsem vílu neviděla,” zajímala se Nela. Ivy odpověděla: „Moc mě zajímalo, jak to vypadá ve světě lidí, a tak jsem prošla branou mezi těmi dvěma světy, abych se tu porozhlédla. Ale už se asi vrátím domů. Doma je přece jen nejlépe. Chceš se jít podívat?”

Nela nadšeně souhlasila. Vždy toužila po nějakém dobrodružství a teď půjde s Ivy do jejího světa! Co víc si může přát?

„Tak pojď. Musíme dojít k bráně do mého světa,” řekla Ivy. 

Šly pořád hlouběji do lesa. Nele připadalo, že jdou snad celou věčnost, ale pak si pomyslela, že brána asi musí být dobře schovaná, aby ji nikdo nenašel.

Najednou se Ivy zastavila. „ Tady to je,” řekla. Nela se rozhlédla kolem sebe, ale žádnou bránu neviděla. Když Ivy uviděla její výraz, dodala: „Ten pařez! Dotkni se ho,” řekla a také na něj položila ruku. Pak na něj položila i medailonek, který měla na krku. 

Náhle, jako by se všechno kolem Nely točilo, nedokázala otevřít oči, až najednou ucítila velkou bolest – to dopadla na zem. Když se vzpamatovala, rozhlédla se kolem sebe. Stály s Ivy zase v lese, ale hodně se lišil od toho, ze kterého přišly. Byl takový temný, stromy měly černé listy a měly různě zamotané větve, že vypadaly jako nějaké příšery. Nela pohlédla na Ivy a zeptala se: „Tak tohle je svět víl?” Upřímně doufala, že není, že z toho pařezu jen přeletěly na jiné místo, nebo že Ivy někam položí medailonek a vše bude zářit barvami. 

„Ne, tohle není můj svět. Je to Strašidelný les, přes který musíme přejít, abychom se dostaly do vílího světa. Žije tu spoustu nebezpečných stvoření, musíme být opatrné. Cestou do světa lidí mi zkřížilo cestu hodně překážek, ale naštěstí jsem je překonala.”

Nela byla trochu vyděšená z toho, co všechno může v tomto lese být za zvířata a nástrahy, ale byla ráda, že to není vílí říše. Ta určitě bude mnohem hezčí než tento les. 

Vydaly se na cestu. Zatím bylo vše v pořádku, jen občas slyšely nějaký skřehotavý zvuk. Jednou dokonce slyšely nějaký zvuk, který Nele vzdáleně připomínal vlčí vytí.

Najednou bylo všude až nepřirozené ticho. Nele připadalo, jako by je někdo pozoroval, a tak se ohlédla, ale nikdo tam nebyl. Ivy se také nervózně rozhlížela na všechny strany. 

Ve chvíli, kdy se obě dívaly skrz stromy, na ně něco spadlo. „Ááá!” zakřičely. Byla to nějaká lepkavá a tuhá tekutina, která strašlivě smrděla. Podívaly se nahoru, aby viděly, kdo to na ně hodil. „Ááá!”zakřičely znovu, když uviděly, jak ze stromu, který stojí kousek od nich, slézá nějaká příšera. Byla tmavě zelená, měla tři nohy, šest uší a čtyři růžové oči. Blížila se k nim. Snažily se dostat z té tekutiny, ale příšera už byla u nich. V tom Ivy popadla klacek, který ležel kousek od ní, a hodila ho po příšeře. Příšera zavrávorala a přitom narazila do toho strašidelného stromu. Než se z toho vzpamatovala, stačily se dívky osvobodit z tekutiny a utéct do bezpečné vzdálenosti. 

„Co to bylo?!”ptala se Nela celá zadýchaná. 

„To nevím, ale máme štěstí, že jsme utekly,” odpověděla Ivy.

Když se vydýchaly, pokračovaly v cestě. Zatím se nic zvláštního nedělo, ale i přesto se pořád rozhlížely kolem sebe, tentokrát i nahoru. To ale netušily, že další nástraha bude zezdola.

Když šly po malé pasece, začala se zem chvět a najednou se roztrhla na několik kusů, které se pohybovaly jako ledové kry, plující po moři. Lekly se, ale pak přeskákaly po takových ostrůvcích zas na pevnou zem. 

„Tohle nebylo tak strašné,” řekla Nela. „Ano, byla to celkem zábava,” dodala Ivy. 

Pokračovaly v cestě. Vstoupily do úzké uličky, kterou lemovaly stromy. Najednou uviděly konec uličky. Byla zakončena větvemi, které byly hustě poskládané vedle sebe, že nebylo vidět, co je za nimi.

„Končí to tu. Vrátíme se a zkusíme najít jinou cestu?” ptala se Nela. „Ne, prolez mezi těmi větvemi a uvidíš MŮJ SVĚT,” odpověděla s úsměvem Ivy. 

Tak prolezly mezi větvemi a opravdu. Najednou uviděly nádhernou vílí říši. Byly tu stromy s barevnými listy a kouzelní tvorové, kteří vypadali tak mile – jen je pohladit. A všude poletovaly víly, na které svítilo zářivé slunce. 

„Jééé, tady je to tak krásné! Přála bych si tu bydlet s tebou, Ivy!” řekla Nela. Posmutněla, protože se nechtěla vracet přes strašidelný les zpátky. Tady to je tak krásné.

Ještě chvíli pozorovaly ten úžasný svět, když Ivy řekla: „Možná by to šlo nějak zařídit. Žije tu moudrá sova, která dokáže hodným vílám i lidem vyplnit přání. Můžeme za ní zajít.”

Tak šly za moudrou sovou. Nebylo to daleko. Bydlela na vysokém stromě, ze kterého mohla pozorovat velkou část vílí říše. 

Když přišly, sova se jich hned zeptala, jaké mají přání. Dodala, že ony si to nějaké přání zaslouží. Tak Nela řekla: „Přála bych si být také víla a žít s Ivy a s ostatními ve vašem světě.” Sova řekla: „Dobře, pojď sem,” a přikryla Nelu svými křídly. Něco zamumlala a zahoukala. Když z Nely sundala svá křídla, byla z ní víla! 

Poděkovala sově a vydala se s Ivy prozkoumávat vílí říši. Byla šťastná, že má tak skvělou kamarádku, a že může žít v tomto krásném světě!