Pohádka o popelnicích – Závod – Zuzana Řezníčková

Jednou ráno se potkaly dvě popelnice ve skladu.

Černá popelnice řekla: “Co kdyby někdo dostavěl nový dům a potřeboval nás dvě?“

„To by bylo skvělé!“ řekla hnědá popelnice.

Na druhé straně města se právě dokončil nový dům a jeho majitel si objednal dvě popelnice – černou a hnědou.

„Super, jedeme do nového domu“ zaradovaly se obě popelnice. Pracovníci Technických služeb jim dali nálepky s číslem domu a už jeli na své nové stanoviště.

Černá popelnice se brzy ráno probudila a řekla: „Co bychom dnes mohli dělat?“. Hnědou vůbec nic nenapadlo.

„Dejme si závod, která bude první naplněná odpadky“ řekla černá. Druhý den ve čtvrtek se vyvezla černá popelnice. Hnědá popelnice řekla: “Cha a teď si můžeme dát závod, obě jsme prázdné“. „Poprosíme majitele domu, zda by nemohl mít více odpadků“, řekla černá. „Ale jak ho přesvědčíme, když on neví, že mluvíme?“ řekla hnědá. Přišel majitel domu a vysypal do obou popelnic odpadky. „Hej, mohl byste nám dávat víc odpadků?“ vykřikla černá popelnice silným hlasem. Majitel se zděsil, že to křičí nějaké dítě. Přišel domů. U stolu tam již seděla maminka, Ondrášek a Zuzanka. Řekl: „Děti, proč jste na mně křičely, že chcete víc odpadků, vždyť nejsme žádní sběratelé“. Ondrášek řekl: „Tati, my jsme na Tebe nevolali, my jsme si hráli se Zuzankou“. „Ano to mohu potvrdit“, řekla maminka.

Uběhl týden. „A teď se podíváme, kdo má víc odpadků“ řekla černá popelnice. Každá se podíváme do té druhé. „No jo, ale jak poznáme, kdo vyhrál?“ řekla hnědá popelnice. Černá popelnice uviděla na zemi tužku a prohlásila. „Přisuneme se k sobě co nejblíž, nadzvedneme víka, podíváme se dovnitř a nakreslíme si značku.“ Každá popelnice si udělala na sobě značku a nakonec zjistily, že nikdo neprohrál, ani nevyhrál, protože každá měla stejné množství odpadků.

„Tati a už jsi zjistil, kdo na tebe volal?“, ptaly se děti. „Ano, zjistil. Byl to soused, který mi řekl, že jsme si pořídili popelnice, které umí mluvit.“, řekl tatínek. „Tati a kde jsi koupil ty mluvící popelnice? A jak to, že umí mluvit?“, dotazovaly se děti. „Na mě ty popelnice už pokřikovaly ve skladě, ale já nevěděl, že to mluví ony“, vysvětloval tatínek. „A která z nich vlastně mluví?“. „Obě dvě!“, odpověděl se smíchem tatínek. 😀