Princezna na klíček – Jakub Ryšánek (10 let)

Bylo nebo nebylo, ani já si to pořádně nepamatuji – jedno království, ve kterém žila krásná princezna. Žila na hradě, který měl tvar čtverce, na každém rohu měl věže a jednu velkou uprostřed. Jednou k ní přijel krásný princ a princezna se do něj zamilovala. Byla velká svatba. Přišel dokonce i starý hodný čaroděj. A už to všechno začalo. Ze dveří vyšel princ s princeznou, začal hrát svatební pochod: „Tá tá da dá datata.“  A to už všichni volali: „Sláva, sláva.“ Starý kouzelník chtěl vyčarovat konfety a ouha. Žádné konfety nepadaly, ale najednou se odnikud vzala velká skříň, vysála princeznu do sebe a zamknula se zlatým klíčem, který zůstal v zámku. Princ zkusil na klíč sáhnout, ale klíč vyletěl, rozbil okno a letěl pryč. Všichni se sesypali na starého čaroděje, že chtěl svatbu překazit. Čaroděj se zase bránil, že prý zaměnil zaklínadla princeznum konfetum a princeznum almarodum. Princ čaroděje znal a věděl, že tohle by neudělal schválně. Řekl proto čaroději, že to musí napravit. (V téhle době ještě neznali pořekadlo: ,,Co si navaříme, to si také sníme.“) Čaroděj řekl, že skříň je zamknutá divotvorným klíčem a že je jen jediný způsob, jak ho chytit. Má to prý napsané v knize u sebe doma. Tak šel princ do čarodějovy chýše pro tu knihu. Jenže v té knize bylo napsáno:

يوم جيد.

سوف تجد مفتاح معجزة في أعلى جبل في العالم. عليك أن تمر عبر غابة النوم، وصحراء المشقة ومستنقع اليأس. نتمنى لك رحلة موفقة. إذا كنت تريد المزيد من المعلومات، فانتقل إلى صفحة المناطق الأحيائية المتكتلة.

,,Já nejsem odborník na jazyky, ale myslím, že to je arabsky,“ řekl princ. Samozřejmě, že i když byl princ vzdělaný, arabsky neuměl. Čaroděj jen pokrčil rameny a řekl, že na to zapomněl. A tak se princ chtěl vrátit, aby si to v klidu promyslel. Už se smrákalo a princ se vracel temným lesem do hradu. Šel a šel, přemýšlel, co princezna v té skříni dělá… Vtom narazil do velké borovice. Když se rozkoukal, zjistil, že už u té borovice byl, a to znamenalo jen jediné. Ztratil se! A to nebylo vůbec dobré. Zaprvé, byla tma, takže bylo téměř nemožné najít cestu z lesa. A zadruhé, o tomhle lese je známo, že tu straší. Ne že by byl princ nějaký strašpytel, ale před lety se sem vypravili v noci dva poustevníci, a už je nikdo neviděl. A k tomu všemu byl úplněk. To pak straší nejenom duchové, ale i nebezpeční hejkalové, upíři a vlkodlaci. Řekl si: ,,I když půjdu jakýmkoli směrem, vždy dojdu na konec lesa.“ A tak šel princ rovně za nosem. A najednou vidí, že v dálce něco svítí, a to by mohlo znamenat, že civilizace je nedaleko. Rozběhl se, proto za něčím, co to světlo vydávalo.

Když vyběhl z lesa, uviděl takovou divnou vesnici, ve které na návsi stála obrovská věž s hodinami. Mezi domečky s měděnou střechou a mosaznými okapy pobíhali lidé oděni v látkách barev tak rozmanitých, že se z toho princi málem točila hlava. Chtěl se zeptat, jestli se tu nedá někde přespat, jenže už svítalo, a tak se princ radši zeptal jednoho místního obyvatele, jestli nezná cestu zpět do hradu. Vesničan mu ale odpověděl: ,,Zeptej se Nidoh.“ A běžel pryč. Řekl si proto, že se tu trochu porozhlédne. Zaujala ho cedule HOTEL, která visela na asi největším domě ve vesnici. Chtěl se podívat kolik stojí pokoj na den, a tak vešel dovnitř budovy. Přivítal ho správce hotelu, chlap jako hora, a řekl bzučivým hlasem: ,,Chcijete niejlepší pokoj v niašem liuxusníem hotýlku?“ Princ řekl, že ne a zeptal se, kolik stojí jeden obyčejný pokoj na den. Správce, co dělal mimochodem i recepčního, se usmál a řekl: ,,Jieden pokoj za dien stiojí dvaciet lenských krejcárků.“ Princ si až teď uvědomil, že nemá v kapse ani groš, natož nějaké lenské krejcárky. Vyšel proto z hotelu a namířil si to na náves.

Ve stínu hotelu však princ slyšel něco, jako skupinku dětí. Podíval se, co se tam děje, a viděl dva velké kluky jak mlátí menšího. Když ti velcí kluci prince uviděli, utekli, a nechali toho menšího samotného. Princ se s tím klukem seznámil a ten mu řekl, co jsou ty Nidohy. ,,Jsou to ty hodiny na návsi. Postavil je velký vynálezce.“ A ještě dodal, že mu prý odpoví na jakoukoli otázku. Princ se tedy vypravil na náves, aby to vyzkoušel. Uvnitř věže byla spousta všelijakých ozubených koleček. Kupodivu u toho byla cedule a na ní návod. ,,Musíš stokrát zatočit klikou ve směru hodinových ručiček,“ přečetl princ. Tak točil. A když dotočil, vykřikl: ,,Kudy vede cesta přes les?“ Najednou se začala ozubená kolečka rozestupovat, z nitra hodinového systému vyjel megafon a z něho se ozvalo tak nahlas, že to prince odhodilo: ,,DOBRÝ DEN. JESTLI CHCETE ODPOVĚDĚT NA OTÁZKU, ZATOČTE DVĚSTĚKRÁT KLIKOU. DĚKUJEME VÁM, ŽE NÁS POUŽÍVÁTE. NIDOHY“ A tak princ točil a točil. Když dotočil, zase vyjel megafon a z něho se ozvalo zase tak nahlas, že to prince zase odhodilo: ,,OMLOUVÁME SE. NEJSME VŠEVĚDOUCÍ. NEVIDÍME ZA STRAŠIDELNOU BARIÉRU LESA. MŮŽEME TI ALE ŘÍCT, KDE NAJÍT DIVOTVORNÝ KLÍČ. MUSÍŠ VYLÉZT NA NEJVYŠŠÍ HORU SVĚTA. TAM TĚ KLÍČ VIDÍ A SMĚJE SE TI VŽDY, KDYŽ SI NEVÍŠ RADY. ODTAMTUT SE ALE NEMŮŽE POHNOUT. ČEKÁ TĚ DLOUHÁ CESTA. MUSÍŠ PROJÍT PRALESEM SPÁNKU, POUŠTÍ TĚŽKOSTI A BAŽINAMI BEZNADĚJE.“

Princ si až teď uvědomil, že má princeznu zavřenou ve skříni a že ten klíč hledá. Když si to princ v hlavě urovnal, vyšel na cestu. Došel k chýši, kde bydlela hodná čarodějka. Pozvala ho dovnitř a zeptala se, co tu dělá. Princ ji všechno vyklopil. Čarodějka mu uvařila čaj a řekla: ,,Prales spánku je kouzelný. Vyzařuje z něho únava a slabost, ale kdo v něm usne, spí na věky. Kouzelná je i poušť těžkosti. Když se cokoli živé kůží dotkne jejího písku, padne na to tíha, a když si lehne, už se nazvedne a poušť ho zasype pískem. A do třetice jsou i bažiny beznaděje kouzelné. Kdo vstoupí do těchto bažin, zmocní se ho beznaděj a zapadne do nekonečného bahna.“

Princ si vypil čaj, poděkoval, rozloučil se a šel tam, kde byl prales beznaděje. Když princ vešel do pralesa, začal cítit jeho kouzlo. Prales byl velmi klidný, plný pařezů a větví k odpočinku i ke spánku. Princ se ale nenechal zlákat. Už už se skoro nechal pohltit únavou, když uviděl, že prales už končí a mezi stromy prosvítá poušť těžkosti. Rozběhl se proto za koncem pralesa. Poušť těžkosti nebyla zas tak těžká, protože princ měl boty. Jenže nejspíš byla sušší než jiné pouště. Proto měl princ velikou žízeň. Ale i poušť těžkosti princ překonal. V bažinách beznaděje to už bylo horší. Bažiny byly temné a strašidelné. Princ měl v nich pocit, že tady jeho cesta skončila. Začaly se mu tvořit myšlenky, jak ta hora bude vysoká, že to nezvládne apod. Princ se ale nevzdával, krok po kroku překonával nekonečné bahno. Nakonec prince nezastavily ani bažiny beznaděje. Došel na úpatí hory vysoké tak, že na její vrchol by nedosáhl ani největší obr na světě. Princ to ale nehodlal vzdát. Začal lézt na horu. Když byl dvacet metrů nad zemí, zjistil, že hora není zas tak vysoká, ale že to jen tak vypadá. Zrychlil proto tempo.

A co bylo dál? Princ vylezl nahoru a vzal klíč. Vtom se objevil na hradě. Princ otevřel klíčem skříň a byla svatba.

KONEC