Spojení dvou ostrovů – Šárka Michlová (9 let)

Pro mé sestry Cecílii, Antonii a Idu

Kdysi dávno na konci světa byl ostrov kouzel. Jeho obyvatelé byli jednorožci a mořské panny. Jejich vládci byli odjakživa víly. Poslední král se jmenoval Zdeněk, jeho manželka královna před rokem zemřela na kouzelnou chřipku a zanechala po sobě malého syna Jindřicha. Král byl velice smutný, tak smutný, až nakonec chytil nemoc smutku. Čím byl smutnější, tím víc se nemoc zhoršovala.

Jednou byl tam smutný, že řekl sluhům: „Přiveďte syna a jeho kojnou.“ Když je přivedli, král řekl sluhovi: „Rozhlaste po celém království, že se můj vezír stává králem, a až můj syn dospěje, tak se stane králem on.“ Kojné král řekl: „Podej mi papír, pero a inkoust.“ Když mu to podala, král začal psát: „Milí poddaní, jsem moc smutný a cítím, že už mezi vámi dlouho nebudu. Loučím se s vámi a věřím, že až můj syn dospěje, bude vám tím nejlepším vládcem. Váš král.“ Dopsal dopis, naposledy políbil syna a zemřel.

O dvacet let později

„Kikirikí!“

Jindřich vyskočil z postele a zakřičel: „Dnes mi je 21 let!“ Zatáhl za provaz, zazvonil a hned přiběhli sluhové a sborově zvolali: „Dobré ráno, princi!“

„Na co čekáte, oblečte mě!“

„Jistě, veličenstvo.“

Oblékli ho do modrého sametu, na okrajích byl hermelín a na hlavu mu posadili korunu a na prst mu navlékli rubínový prsten po mamince a obuli mu modré střevíce. Odvedli ho na bohatou snídani, kde na prince čekaly: dort, slanina a vajíčka, marcipánové koule a ovocné koktejly, hroznové víno, palačinky s marmeládou a tureckým medem, banány, sladký chleba s nutelou a různé nápoje. Princ se pustil do snídaně i s vezírem, který ten den končil kralování.

Když dojedli, Jindřich řekl: „Jdu na jednorožce.“ A tak ho sluhové převlékli do závodního obleku a šel. Měl bílého jednorožce se stříbrnou hřívou, nasedl a trénoval skákání. Jindřich vyrůstal bez rodičů a jednorožec Smaragd byl jeho jediný přítel. Princ byl nejradši s ním nebo ve své pracovně bádal a vymýšlel různé vynálezy.

Pak již byl čas na korunovaci. Tentokrát byl jeho oblek modro-zlatý, sluhové ho připravili a odvedli do sálu, kde byl korunován na krále země kouzel.

O dva roky později

Král Jindřich četl ve své pracovně knihu o jiných zemích a narazil v ní na větu o stroji, který dělá světlo. Řekl si: „Takový stroj vynaleznu taky.“ A tak se pustil do práce. Pracoval čtrnáct dní a pak byl stroj hotový. Ale po týdnu se něco pokazilo a PRÁSK. Stroj se roztrhl vejpůl a s ním i celý ostrov.

O 25 let později

Dva ostrovy si na sebe nepamatovaly, ale král si vše pamatoval moc dobře. Od doby, co chtěl světlo, uběhlo 25 let a on byl uvězněn na ostrově mořských panen, které byly na souši lidmi a ve vodě se změnily v mořské panny, a tam zůstal. Vzal si princeznu mořských panen Lucii a o 10 měsíců později se jim narodila dcera. Dali jí jméno Ida.

Malá princezna rostla a rostla.

 „Dnes mám narozeniny!“ vykřikla Ida a skočila i s oblečením z balkónu do rybníčka na nádvoří a proměnila se v mořskou pannu. Plavala i se svým pejskem Rafem, ze kterého se ve vodě stal podmořský pejsek, a skákali jako delfíni a lovili mušličky, které byly na dně.

Po chvíli přišla služka a volala: „Princezno, kde jste?“

Princezna vyplavala na břeh rybníka a za ní vyběhl Raf.

„Ach tady jste, princezno, otec s vámi chce mluvit,“ volala služka a princezna vyskočila a proměnila se zase v člověka. Služka ji odvedla do královy komnaty a král řekl: „Nechte tu princeznu se mnou o samotě.“

Když služka odešla, král pokračoval: „Dcerko, dnes je ti deset let a to znamená, že ti prozradím rodinné tajemství. Když mi bylo dvacet tři let, tak mě napadlo, že vyrobím stroj na světlo. Tehdy byl tento ostrov spojený s ostrovem jednorožců.“

„Opravdu?“

„Ano.“

„No a proč je to rodinné tajemství?“

„Protože se něco pokazilo a stroj se rozbil a rozpůlil se s ním i celý ostrov. A nejdivnější je, že si to nikdo kromě mě nepamatuje.“

„Teda, to jsem vůbec netušila, ráda bych se na druhou část ostrova podívala! A taky bych chtěla žít se všemi jednorožci!“

„Ne, to je moc nebezpečné!“

Princezna odešla do své komnaty, lehla si na postel s nebesy a řekla si: „Tý brďo, to je hustý, co kdybych dnes utekla?“

„Haf haf.“

„Jo, i s tebou, Rafe.“

Raf přestal štěkat a skočil do svého pelíšku. Ida vstala, tajně vzala z kuchyně chleba, sýr a psí pochoutky, a když se vrátila do pokoje, napsala vzkaz: „Šla jsem opět spojit náš ostrov, Ida.“

Vyrazila s Rafem na dvůr, po cestě si ještě naplnila láhev vodou a zamířila do stáje za svojí jednorožčí kobylkou Miou. Mia a Smaragd byli jediní jednorožci, co zůstali na ostrově mořských panen. Ida pošeptala Mie do ucha, že ji přivede zpátky k jejím kamarádům.

Nasedla a vyrazila vpřed s Rafem v patách. Mia utíkala a utíkala, až dorazili hlubokému lesu.

„Neboj, Mio, ten les není zlý.“

Mia opatrně vstoupila do lesa, kráčela po cestičce, která vedla skrz les. Ida se ohlédla, Raf vypadal unaveně, tak zastavila Miu a dala si Rafa do batohu a jela dál. Když vyjeli z hlubokého lesa, už se stmívalo. Ida seskočila a rozdělala oheň, lehla si pod strom a usnula. Druhý den ráno se Ida probudila, když už se Mia pásla. Vyndala z batohu trochu chleba a sýra a Rafovi nasypala pamlsky. Když se najedli, nasedli na Miu a jeli. O tři hodiny později už byli na břehu moře.

„Mio, Rafe, teď se proměníme!“

Společně skočili pod vodu, narostly jim ploutve a zamířili kupředu.

Plavali osm dní, a když si chtěli na skále odpočinout, zrovna kolem plavali žraloci. Raf si myslel, že jsou hodní, a zamířil k nim. To se ale mýlil! Než ho Ida stačila zadržet, už byl u nich – žraloci se po něm ohnali ploutvemi a jeden z nich ho popadl za ploutvičku a táhnul ho za sebou.

„Rafe!“ volala Ida.

Raf jí odpověděl hlasité: „Haf!“

Ida plavala za ním, a když doplavala k žraločímu obydlí, zajíkla se strachem. Tvarem připomínal obludu se sedmi rukama, na každé ruce sedm prstů, brána byla strašidelná a černá. Ida opatrně vplula dovnitř, prošla dlouhou chodbou a ocitla se v obrovské síni, ve které plavala spousta žraloků. Na konci síně byl trůn a na něm trůnil veliký žralok s korunou na hlavě. Když si žraloci Idy všimli, zastavili se a nechali ji proplout ke králi.

Král řekl: „Proč jsi sem přišla?“

„Hledám svého psa.“

„Ach ano, ten pes se stal obětí.“

„Cože, obětí! Jakou obětí?!“

„Obětí Krakenice.“

„Kdo je Krakenice?“

„Krakenice je nestvůra, která nám pohrozila, že pokud jí každý den nepřivedeme oběť, tak nás všechny sežere.“

„To ne! Můj Raf, musím ho zachránit! A kde ta nestvůra žije?“

„Krakenice žije na nejtemnějším místě uprostřed oceánu. Ale měla by sis pospíšit, aby ho nesežrala.“

„Děkuji za radu, pane žraloku,“ slušně poděkovala Ida a odplavala ze síně.

Když Ida vyplavala ze zámku, už na ni čekala Mia.

„Ach Mio, musíme si pospíšit, nebo už Rafa nestihneme zachránit!“

Mia vyplula a za chvilku se ocitly na tmavém místě. Uprostřed byla hodně široká a hluboká díra. Nahlédli do ní a nad sebou uslyšeli kňouravé: „Haf!“ Když se ohlédli nahoru, spatřili Rafa přivázaného na velikém korálu.

„Rafe!“ zvolala Ida, ale to dělat neměla! Dno se začalo třást, Ida rychle vylezla na veliký korál, kde byl přivázaný Raf, rychle ho odvázala a skočila i s Rafem na Miu. Ta se rozplavala pryč a v tu chvíli se z díry vynořila Krakenice. Každý, kdo by ji spatřil, by se chvěl strachy a právě to se stalo těm třem. Mia se chvěla ze všech nejvíc, ale přesto plula jako o závod. Krakenice je veliká dva tisíce palců, její oči jsou černé a má čtyři nohy a osm rukou. Mia plavala a plavala tak rychle, že jim Krakenice zanedlouho zmizela z dohledu.

„Jsi úžasná, Mio! To se ti povedlo, jsi skvělá! Tak pojď, musíme na ostrov jednorožců, tak hyjé!!“

Plavali a plavali, ale najednou Mia zavadila o něco na mořském dně.

„Co to?“ divila se Ida, koukla se pod Miu a uviděla krystal. Byl docela malý a růžový. Vzala ho, nasedla na Miu a pluli dál. Za chvilku už byli na ostrově jednorožců.

„Jsme tu! Teď si odpočineme.“

V noci Idu vzbudilo podivné světlo. Rozhlédla se a spatřila zvláštní stroj, ze kterého to světlo vycházelo. Všimla si, že jí něco svítí v kapse. Šáhla do ní a vytáhla krystal, který zářil také.

„To bude tatínkův stroj na světlo! Stroj světla a svítivý křišťál! To asi patří k sobě,“ vzala krystal a dala ho na kraj ostrova vedle stroje a najednou se začaly samY stavĚt křišťálové mosty mezi ostrovy. Princezna vydechla úžasem. Najednou uslyšela, jako by za ní běželo 3000 koní, a když se obrátila, viděla, jak na ni hledí dva krásní jednorožci. Ten větší byl bílý a hřívu měl duhovou a ten menší byl bílý se žlutou hřívou a roh i ocas měli oba zlaté. Za nimi byla spousta jiných jednorožců a ten bílý s duhovou hřívou řekl: „Dobrý den, já jsem Antonie a toto je moje dcera Cecílie.“

Já jsem princezna Ida a tohle jsou Mia a Raf.“

„Co jsi to udělala s naší pláží?“

„Já, já, já jsem chtěla spojit dva světy, dva ostrovy, které byly dřív jeden.“

Všichni na ni nejdřív nevěřícně koukali, ale potom promluvila královna: „Začínám si vzpomínat. Máš pravdu! Dřív přece tento ostrov vypadal jinak. Jak je to možné?“

Ida odpověděla: „Můj tatínek mi vyprávěl, že jednou stavěl stroj, který vybuchnul a rozpůlil i celý ostrov. Nikdo kromě něj si to nepamatoval. Je to podivné, ale já už musím domů!“

„Na shledanou a děkujeme,“ řekla královna.

„Mami, můžu ji doprovodit? Ráda bych se proběhla po těch krásných mostech,“ řekla princezna Cecilka.

„Ale ano, můžeš, Cecilko, ale buďte opatrné.“

A tak si Raf s Idou sedli na Miu a všichni si s Cecilkou povídali. Raf se taky snažil, ale nešlo mu to. „Haf, haf!“

Běželi přes most dva dny, a když doběhli na konec, rozloučili se s Cecilkou a za chvíli už se Ida objímala s tatínkem a vyprávěla mu, jak zachránili Rafa a jak Mia statečně běžela a jak našli stroj, který vytvořil mosty a jak se vrátili a po cestě si povídali s jednorožcem Cecilkou, ale pak už Ida musela spát a tak…

                                … žili šťastně až do smrti.