Lucie a tajemný drahokam – Violka Kročková
Povím vám příběh o jedné dívce, která se jmenuje Lucie. Lucie jezdí na prázdniny k babičce Bětě. Babička Běta má chalupu, která je obrovská, má velkou půdu a malý sklep. Lucie přijela k babičce na letní prázdniny, přijela vlakem, děda ji vyzvedl na nádraží a babička ji přivítala jejími oblíbenými borůvkovými knedlíky.
Po obědě babička vyslala Lucii na půdu pro knížky. Lucii se moc nechtělo, protože věděla, že půda je veliká a bude jí trvat, než krabice s knížkami najde. Ale co by pro svou babičku neudělala! Vylezla na půdu, hledala a když konečně našla krabici s knihami, zaujala ji malinká kožená skříňka, která ležela vedle krabic. Protože byla Lucie velmi zvědavá, tak krabičku otevřela…a do očí se jí zablýskl malý fialový DRAHOKAM! Lucie si ho vzala do ruky, aby si ho prohlédla, ucítila zvláštní pocit a najednou se ocitla v úplně jiném světe. Byla velmi udivená, kde se to ocitla, vždyť byla u babičky na půdě?!? Rozhlédla se kolem a spatřila prase s křídly a jeleními kopyty, žábu s býčí hlavou a kočičím ocáskem a takových zvláštních zvířat tam bylo mnohem víc. Ale jediné, co Lucii zajímalo bylo to, jak se dostane co nejdříve zpátky domů k babičce.
Uviděla řeku tak se k ní rozběhla. Když se podívala do řeky, uviděla SEBE a nemohla uvěřit, že je to ona!! Místo nosu měla kočičí čumák a jemné vousky, místo svých krátkých vlasů měla dlouho koňskou hřívu, a ještě k tomu měla opičí nohy! Rozkřikla se tak hlasitě, že se všechny zvláštní zvířata zastavila a kdo mohl tak si zacpal uši. Když přestala křičet, začala panikařit a běhat. Běžela po mostě, který byl z lízátek, takže se jí na něm lepily její opičí nohy a škubalo to její chloupky. Vyběhla na čokoládový kopec a jak běžela zase dolů, tak si ani nevšimla, že zbořila perníkovou chaloupku. Po pár metrech padla únavou u limonádových pramínků na vatové louce. Měla takovou žízeň, že potom co se napila limonády z pramínků už téměř přestaly téct. Ležela, zhluboka dýchala a snažila se pochopit co se to děje! Pak ji to trklo „Za to může ten krásný fialový drahokam!“ Ještě chvíli odpočívala a pak přemýšlela, jak se odtamtud co nejrychleji dostane. Říkala si „co když takhle zůstanu napořád s kočičím čumákem, to se mi budou všichni posmívat a nebudu moc být se svými kamarády?!“ Najednou na louce uviděla dívku s velkými fialovými křídly. Nejdřív se bála, ale po chvíli se odhodlala „Dobrý den, já jsem se tu ocitla a nevím kde to jsem a jak se dostanu domů“. Krásná víla jí řekla „Pověz mi, jak si se sem dostala, jinak ti pomoc nedokážu“. Lucie okamžitě víle vše objasnila. Víla řekla „pomůžu ti, ale nebude to lehké. Fialový drahokam je příliš silný a jediný drahokam, který ho přemůže je bílý drahokam. Potkala jsem tu už pár dívek jako jsi ty.“ Lucie řekla „Už mě nenapínejte, kde seženu ten bílý drahokam?“. Víla opáčila „Cesta nebude lehká, bílý drahokam je ve dne neviditelný, takže ho musíš hledat v noci. Půjdeš havraním lesem, projdeš netopýří jeskyní, a nakonec dorazíš do dračího doupěte, kde je ukryta na vysokém skalním výčnělku zlatá klec s bílým drahokamem. To není vše, spící drak má klíč od té klece. Musíš mu ho sebrat a vrátit se zpět dříve, než vyjde slunce. Dávej si velký pozor, mnoho dívkám jako jsi ty, se to nepodařilo a už jsem je nikdy nespatřila“. Lucie se velmi bála, ale byla odhodlaná to pro svůj návrat udělat. Vyrazí ještě o dnešní noci! Babička jí velmi chybí a chce to mít co nejdříve za sebou. Poslední, co jí víla řekla bylo „Až se vrátíš, budu na tebe čekat tady, pamatuj na vše, co jsem ti řekla“ a zmizela. Začalo se stmívat tak se Lucie vydala na nebezpečnou cestu. Lucie se v té tmě velmi bála, ale neustále si opakovala, že už zítra bude zase doma s babičkou. Jak tak šla spatřila Havraní les. Když jí víla o havraním lese říkala, neuměla si představit, že bude tak temný a strašidelný. Ale přesto do něj s odhodláním vstoupila, jak šla a rozhlížela se najednou se velmi lekla, protože se z obřího smrknu něco vynořilo! Vykřikla tak moc, že se i stromy v lese začaly otřásat. Byla vyděšená, ale stejně chtěla vědět, co jí tak vylekalo. Zaměřila svůj pohled ke smrkům a jak by ne, na větvi seděl havran. Lucie si oddechla, protože si myslela, že na ni číhá nějaká krvelačná bestie. Pokaždé když slyšela nějaké divné zvuky snažila se usmívat a říkala si, že jsou to jen havrani, kteří ji chtějí vystrašit. Vyšla z lesa a byla na sebe pyšná, že to zvládla, ale pak jí došlo, že ji čekají další, možná ještě strašidelnější místa než Havraní les. Vstoupila do Netopýří jeskyně a tam byla tma jako v pytli. Říkala si „takže kočičí čumák mám, ale kočičí oči, které by mi pomohly, ty nemám!“ V jeskyni nic neviděla, a proto se nemohla vylekat ani žádné příšery. A JE TO TADY!!! Přímo před ní se jí zjevilo dračí doupě. Nahlédla do něj jedním okem a spatřila obřího tyrkysového draka. Když se podívala pořádně tak uviděla tmavě rudého ještě většího draka. Toho se vylekala, protože byl větší než babiččina chalupa! A jak říkala víla, mezi draky ležel malý zlatý klíč. Vedle Lucie stál vysoký dub s černými listy. Najednou ze stromu spadlo hnízdo, ve kterém byla dvě malá ptáčátka. Lucie věděla, že je tam nemůže nechat, protože by je určitě za chvíli snědla nějaká krvelačná zrůda. A tak opatrně zvedla hnízdo a vylezla s ním na strom. Poznala, kam má hnízdo dát protože už tam na ně čekala maminka, která byla rozrušená z toho, kam se hnízdo s ptáčaty podělo. Když ho tam Lucie položila, maminka mláďat jí poděkovala. Lucii ani neudivilo, že mluví lidským hlasem. Maminka ptáčat řekla „Vidím, že se potřebuješ dostat k bílému drahokamu. Za to, že jsi pomohla mým dětem ti daruji neviditelný plášť, aby si tě draci nevšimli, vydrž tady chvilku, hned se vrátím“. Po chvilce Lucie uviděla maminku ptáčat, jak nese v zobáčku dlouhý hnědý plášť. Lucie poděkovala a rozloučila se s nimi a když si plášť nandala byla jí vidět pouze hlava, přetáhla si ještě přes hlavu kapuci a zahalená vstoupila do dračího doupěte. Velmi se bála, sice ji draci neviděli, ale pocit měla stejný jako kdyby ji viděli. KONEČNĚ! Dostala se mezi draky a sebrala zlatý klíč. Byl větší, než se zdál. Lucie věděla, že slunce začne co nevidět vycházet. Proto rychle přistoupila ke skále a začala po ní šplhat, až se dostala až ke skalnímu výčnělku, na kterém byla klícka s drahokamem. Bílý drahokam krásně zářil v černočerné noci. Rychle odemkla klec, popadla drahokam, seskočila ze skály a rychle běžela zpátky na vatovou louku, aby tam byla dříve, než slunce vystrčí první paprsky. Když tam dorazila, stála tam víla. Lucie ji samým štěstím začala objímat. Víla jí po chvíli objímání řekla, ať jí podá drahokam. Lucie udělala co jí víla řekla a podala jí drahokam, víla na drahokam uronila slzičku, podala ho Lucii zpět a řekla „pověz drahokamu své přání“. Lucie se na to chtěla vrhnout, ale víla ji zarazila „Ještě chvíli počkej. Až budeš doma, rozbij oba dva drahokamy. Až je rozbiješ, najdeš v každém půlku bílo fialového motýlka, půlky dej k sobě a oni se spojí. Motýlka nesmíš nikdy ztratit“. Lucie jen kývla hlavou, pošeptala drahokamu své přání a už byla zase u babičky na půdě. Hned běžela do pokoje, který měla u babičky, rozbila drahokamy a spojila půlky bílo fialového motýlka. Od té doby Lucie nosí toho motýlka ve vlasech a všichni jí ho závidí. A když se jí někdo zeptá, odkud ho má, Lucie jen odvětí „To je na dlouhé vyprávění“.