Pohádka o červené Karkulce a hodném vlkovi – Tereza Kožíšková (6. třída)

       Byla jednou jedna malá holčička a té říkali Červená Karkulka. Ale ne proto, že by nosila červené oblečení, ale proto, že měla na červeno obarvené vlasy.  A vlastně ani nebyla moc malá. Už jí bylo 14 let.

       Karkulka bydlela s rodiči v paneláku u lesa a přes ten les chodila každý den do školy a občas                                                                  také k babičce, která bydlela za lesem v malém domku. Babičku měla moc ráda. Poslední dobou ale Karkulku nic moc nebavilo a byla často zavřená ve svém pokoji. Hrála buď hry na počítači, psala si přes WhatsApp s kamarády nebo se dívala na videa na Tik Toku.

       Jednou odpoledne za ní přišla do pokoje maminka a říká jí: „Karkulko, už jsi zase na mobilu, že tě to pořád baví. Babička je nemocná a já potřebuji, abys jí donesla nějaké jídlo a léky.“ Karkulka se ušklíbla a odpověděla, že nechápe, proč si to babička neobjedná přes internet, ale nakonec se zvedla a že teda k babičce půjde. Popadla dvě velké tašky a vyrazila.

       A jako vždycky, když šla přes les, potkala známého vlka, který byl moc hodný a choval se spíš jako pes. A jako vždycky se k ní vlk přidal a začal se vyptávat: „Ahoj Karkulko, jak se máš, jdeš k babičce?“ „Jo jdu, nebuď zvědavý,“ odsekla mu Karkulka. A najednou jí zazvonil telefon. Volala její nejlepší kamarádka Niky, ať prý přijde do nákupního centra, že jí musí říct něco důležitého.                   Karkulka se ani chvilku nerozmýšlela, strčila tašky pro babičku za nejbližší keř a rozběhla se ven z lesa. Na vlka se ani neohlédla. Ten zůstal jen nevěřícně koukat. A protože to byl moc hodný vlk, vzal obě tašky a odnesl je k babiččině domku. Zazvonil a utekl. A celou dobu si říkal, co se to jen s tou Karkulkou stalo, že je najednou tak protivná, a tak divně se chová.

       Mezitím už Karkulka dorazila do nákupního centra. Niky už na ní čekala a povídá jí: „To budeš Karkulko koukat, za chvilku tady mám rande. S Honzou.“  V tu chvíli se Karkulce zamotala hlava           a málem jí vytryskly slzy. „Cože, s Honzou? Vždyť víš, že se mi už dlouho líbí. Jak jsi mi to mohla udělat?“  Niky ale jen pokrčila rameny a samolibě se usmívala.

       Tak se Karkulka sebrala a šla smutně domů. Teprve cestou lesem si vzpomněla, že tam nechala tašky s nákupem pro babičku a když je nemohla najít, přišlo jí všechno najednou líto a rozbrečela se. A kde se vzal, tu se vzal, najednou se vedle ní objevil její známý vlk a ptá se: „Co se stalo Karkulko, proč tak brečíš?“ „Víš, vlku, já jsem tak hloupá. Vykašlala jsem se na babičku, ztratila jsem tašky s nákupem a na tebe jsem byla ošklivá. A to všechno jenom kvůli kamarádce, která šla na rande s klukem, který se mi už dlouho líbí. Zradila mě a já jsem jí tolik věřila.“ Vlk se zamračil a povídá: „Aha, tak proto jsi byla poslední dobou tak divná, ty jsi myslela na toho kluka viď? Tak s tím ti asi neporadím, ale mám pro tebe dobrou zprávu. Ty tašky jsem babičce odnesl.“   V tu chvíli se Karkulka začervenala, protože jí došlo, že vlk je možná lepší kamarád než Niky.

       A tak nakonec všechno dobře dopadlo a protože byla Karkulka vlastně hodná holka, domluvila se s rodiči a vlka odvedli k babičce do domku, aby jí hlídal. A pokaždé, když šla Karkulka lesem, vlk jí doprovázel a poslouchal, jaké má Karkulka nové zážitky.