Nebojácná Johana – Barbora Škodová (15 let)

Nebojácná Johana

 

   Bylo příjemné jarní odpoledne a na brandýský zámek zrovna dorazil král Rudolf II. Habsburský i se svou družinou. Ta čítala více jak stovku lidí, kteří se měli starat o jeho pohodlí, jídlo, bezpečnost i zábavu. A mezi nimi se nacházela i statečná Johana. Johana byla velmi krásná a mazaná žena a byla v králově družině všehovšudy nová. Malebné město Brandýs nad Labem viděla poprvé v životě. Seděla v kočáře, široké sukně rozložené kolem sebe, a oknem k ní doléhal králův rozjařený zpěv.

   „Hopsa hejsa do Brandejsa!“ zakončil Rudolf II. písničku a Johana se ošila. Spolu s ní byly v kočáře ještě dvě dvorní dámy a jeden muž a všichni se na ni teď vědoucně usmáli.

   „Pan král si vždycky takhle zpívá?“ podivila se Johana.

   „Má to tady rád,“ odvětila výmluvně jedna dáma a věnovala jí laskavý úsměv.

  Pak však spatřili zámek a Johanu už vládcovo prozpěvování ani zdaleka nezajímalo. Zámek byl skutečně impozantní a barevná střecha jeho hodinové věže se na slunci pěkně leskla. Nebyl sice tak honosný jako Pražský hrad, ale líbil se jí. Kočáry zastavily a jejich pasažéři mohli konečně vystoupit a protáhnout si ztuhlé končetiny. Všichni začali vynášet zavazadla a hledat se navzájem a kolem panoval všudy přítomný shon. Ale koneckonců to bylo docela příjemné neformální přivítání.

    Druhý den ráno se však Johana probudila do naprosté katastrofy. Král si usmyslel vstát ještě před úsvitem a vytáhnout svou družinu na lov lišek. Johana ale byla tak čerstvým přírůstkem do společnosti, že se na ni všem podařilo zapomenout. A tak se stalo, že zůstala na zámku se služebnictvem a nezbylo jí než čekat. Užila si docela běžný den; procházela se po zámecké zahradě, prohlédla si knihovnu a obdivovala mistrnou výzdobu zámku. Opustit komplex se však neodvážila, protože nechtěla zmeškat návrat krále.

    Ve večerních hodinách se k zámku přihnal párek otrhaných mužů a zbledlá žena s rozcuchaným účesem. Zahlédla je kuchařka, když odnášela zbytky a chtěla je vyhodit v domnění, že to jsou žebráci. Po bližším prozkoumání si však uvědomila, že jsou to královi společníci. Kuchařka ihned zalarmovala celý zámek a všichni, kdo k něčemu byli, se shromáždili v jídelně.

    Johana si vyslechla překotné vyprávění svědků a z jejich vykoktaných vět vyrozuměla, že král byl unesen v lesích za Starou Boleslaví a uniknout se podařilo, jen zmíněným třem.

    „B-byl t-tam takový obrovský h-h-had,“ vykoktal tmavovlasý muž a sundával si z ramen větvičky.

    Žena zavrtěla hlavou. „Ne, ne byl to drak! Veliký drak s deseti hlavami!“

    Druhý muž se na oba nechápavě zadíval a poznamenal, že on viděl seschlou čarodějnici.

    Všichni mlčeli a napětí v místnosti už se skoro nedalo vydržet. Johana tedy prudce vstala a pevným hlasem pronesla: „Ať to bylo cokoli, teď to má našeho pana krále a my ho samozřejmě musíme zachránit.“

     Přítomní stále ještě mlčeli, a tak svá slova ještě zdůraznila: „Musíme vyrazit teď hned!“

     „Ehm, to je sice šlechetné Julie, ale ani nevíme čemu bychom měli čelit,“ namítl králův komorník.

     „Jmenuji se Johana,“ opravila ho. „Máte pravdu, ale zdá se mi, že na tom teď doopravdy nezáleží. Je přece naší povinností krále ochránit.“       

     Služebnictvo začalo brblat a vrtět hlavami. Kuchařka pak jasně řekla: „Já se k ničemu takovému neupsala, mám vařit jídlo, ne se honit za nějakými obludami.“ S těmi slovy odkráčela a polovina osazenstva porady s ní.

      Johana nemohla uvěřit svým očím a uším. „To nemůžete myslet vážně!“

     „Bohužel slečno, zdá se, že jste na to sama,“ poznamenal poslední chlap ve dveřích a pak se otočil na podpatku a pelášil pryč.

     „Jste akorát srabi, to jste!“ křikla na jejich záda, ale nikdo se neotočil. Zdálo se, že to všechno skončilo na ní.

        Vybrala si vhodný oděv, zbraně a koně a vyjela z bran zámku, přestože měsíc už byl vysoko na obloze. Uháněla přes město a sem tam zastavila a prohlédla okolí, jestli nezahlédne něco podezřelého. Všechno však bylo v naprostém pořádku, dokud nedorazila k lesu. Už zdálky pocítila změnu teploty a tma jako by byla hustší.

     Sesedla z koně a rozhlédla se po potemnělém lese. Stromy se kolem ní rýsovaly jako duchové a táhly se až do nebe. Naskočila jí husí kůže, ale nenechala se odradit a vydala se hlouběji do lesa. Kůň, kterého vedla za sebou, nejistě přešlapoval a pohazoval hřívou, až se úplně zastavil a odmítl jít dál. Zaryl kopyta do půdy a trhl otěžemi, aby se na něho Johana podívala. Ihned pochopila, že, jestli chce jít dál, je na to sama.

    Konejšivě ho pohladila po nose a přivázala ho za nejbližší strom. „Dobře, můžeš tady počkat, až se vrátím. Ale nepřej si mě, jestli vezmeš kopyta na ramena, někdo přece bude muset nést krále.“

     Dál tedy postupovala sama. Les se kolem ní svíral a široko daleko nezaslechla ani živáčka. Dokonce i všechna noční zvířata utichla. Špicovala uši, jestli náhodou něco nezaslechne, ale byla neúspěšná. Ještě dlouhou dobu se marně potloukala, než zaslechla králův hlas. Ztuhla a zaposlouchala se, ale nebylo pochyb, že to je on. A prosil o život! Johaně bylo jasné, že musí rychle zakročit, a rozeběhla se.

     Vytrhla si od opasku meč a vběhla na mýtinu, kde na zemi spatřila spoutaného krále i jeho družinu, všechny v loveckém oblečení. Nikde však neviděla žádnou nestvůru.

     „No tak se ukaž! Přišla jsem se s tebou bít o život tvých zajatců!“ křikla do prázdna a zamávala mečem. Pravdou však bylo, že s mečem zas tak moc neuměla.

     „To vidím,“ ozval se suchý hlas, „taková mladá děvenka a úplně sama?“

   Johana zatnula zuby a zavrtěla hlavou. „Ukaž se mi!“

   A pak se před ní doopravdy zjevil jakýsi stín. Rychle nabral podobu draka a z jedné z jeho deseti hlav vyšlehl oheň. Johana však stihla uskočit a vůbec ji to nevylekalo. Drak se zatvářil zaskočeně a náhle se proměnil na hada. Ani jeho výpad však na Johanu nezapůsobil. Had se tedy proměnil na čarodějnici a, když mu ani ta nezajistila vítězství, na pavouka. Johana však statečně bojovala s každou kreaturou a strach na ní nebyl znát.

    „Je to všechno, co máš?“ popichovala příšeru, když se proměnila na obra. Všimla si, že nestvůra nikdy pořádně nezaútočí a očividně čeká, až najde správou podobu. Johana rychle pochopila, že jeho síla spočívá v proměně do největšího strachu protivníka.  

    „Ty se ničeho nebojíš!“ zaskučelo monstrum, když se měnilo na gigantického medvěda. Po pár dalších minutách horečného snažení monstru došly podoby a jeho moc byla očividně na dně. Když bylo zrovna zaměstnané přeměnou z orla na přerostlou housenku, sekla Johana mečem a hlava stvůry se oddělila od těla. Dívka chvilku stáhla se napřaženým mečem a oddechovala, když si uvědomila, že příšeru porazila. Odhodila meč a osvobodila krále a jeho družinu. Ti se všichni postavili, smetli ze sebe špínu a horečně jí děkovali. Nazývali ji svou hrdinkou a spasitelkou.

    Johana všechny díky přijímala a červenala se rozpaky. Pak k ní přistoupil sám král a obdivně pronesl: „Vy jste opravdu přišla úplně sama?“

    Přikývla. „Všichni měli moc velký strach.“

    Král překvapivě přikývl a pak se zasmál. „To chápu, sám bych se nešel zachránit. Jsem vám velmi zavázán, slečno. Řekněte si o cokoli chcete a já to zařídím.“

    A tak se Johana stala královou nejváženější rádkyní a generálkou. Její přítomnost byla vyžadována u každé porady a to ona vedla česká vojska za vítězstvím. Pod její rukou se lid cítil v bezpečí a kam vkročila, tam ji lidé opěvovali. Byla velmi bohatá a mohla si pořídit zámek kdekoli by se jí zachtělo, ale ona se rozhodla zůstat v Brandýse. Naše město ji docela učarovalo a chtěla se ujistit, že každý z jeho obyvatel se bude cítit v bezpečí.

    Mohlo se jí říkat různými velkolepými přízvisky a tituly, ale ona sama trvala na tom, že je zkrátka Johana. Sama nad sebou nepřemýšlela jinak a sláva jí nikdy nestoupla do hlavy. Svůj život žila povětšinou skromně a zavázala ho službě lidem. V pomáhání druhým našla svou vášeň a dělala to až do poslední chvíle. Nakonec neodešla sama, ale obklopena přáteli a rodinou, a smířená.