Kam děti každý večer mizí – Tomáš Jedlička (14 let)

Byl večer. Maminka se chystala číst svému děťátku. Otevřela knihu, pak vzala svíčku a pustila se do četby. “Větřík fouká do oken chaloupky naší. Tam venku za oknem prý bubák straší. Nekoukej se tam, neotáčej se, jinak tě odnese. Odpočívej, zavři očka, (právě ze střechy spadla kočka). Spinkej sladce, děťátko, přinesu si lehátko.” Zaklapla knihu a zhasla.

Maminka znavena četbou, ulehla do záhybů lehátka a snila tvrdým, leč bezesným spánkem. 

Když se maminka ráno probudila, děťátko bylo pryč. Obrátila vše vzhůru nohama. Obrátila by i základy domu, kdyby to šlo, ale bohužel děťátko nikde. Byla zoufalá. Nevěděla, kde by mohlo být, avšak cítila, že jí je její děťátko stále nablízku.

Maminka nejedla, ani nepila a následkem dehydratace a hladu omdlela.

 Když se probudila, zjistila, že je její děťátko v postýlce a sladce pochrupkává. Nevinnost sama, řekla si. Ale byla udivena, kde se tu zničehonic její děťátko vzalo. Políbila ho na tvář a šla připravit něco k obědu. “Vstávej, ty Šípková Růženko”, řekla a usmála se. Však na pohled, který se jí nabídl, do smrti nezapomene. Se zastaveným úsměvem na rtech se jí podlomila kolena. S námahou a křečí v noze se sápala k rámu postele. Povlečení potrhané, matrace vejpůl. “Ccccoooo ttttttoooo mmmmooohhlo bbýt?” řekla lehce přidušeným a koktavým hlasem.

Se slzami řinoucí se po tváři pomalu vstávala. “Kam jen mohl zmizet?” Maminka tu noc prospala ve zbytcích postýlky. Když otevřela oči, sama se podivila, kde je. Byla někde na dětském hřišti, kde si hrál její synek. “Marťo, Martínku, poběž k mamince.“

Klučina se s radostí rozběhl za svojí maminkou. Avšak těsně předtím, než mohla obejmout svého syna, se probudila. Opět ležela v cárech povlečení, ale ne samotná. Marťa ji objímal kolem pasu. 

A tohle nás nutí se zamyslet, kam každý večer děti mizí. No, vrátíme se zpět. Marťa se odebral do říše snů, kde mu nemůže nic, ani nikdo ublížit. 

Maminka nechala postýlku odnést. Marťa teď spal v maminčině postýlce s maminkou. Když šla maminka spát, už byla půlnoc. Najednou zaslechla divný a děsivý chrapot. Koutkem oka zahlédla stín. Když pootevřela dveře, zahlédla divné stvoření. Bylo celé bílé, dlouhé vlasy dlouhé ruce, dlouhé nohy. Vypadalo to jako nějaká starší paní, vychrtlá až na kost s dlouhými končetinami. Maminka rychle rozsvítila. Tvor se rychle schoulil a jako stín zaplul pod skříň. 

Neměl rád světlo. Živil se strachem a nejlépe strachem dětí, jelikož děti mají tu největší představivost na světě. Zbavit se těchto stvůr je však téměř nemožné. Pokud ale očekáváte, že vás něco takového chce navštívit, za žádnou cenu se NESMÍTE bát. 

Tvor, kterému už bylo zřejmé, že tady se strachem nenacpe, se vzápětí rozplynul jako pára nad hrncem. A už se víckrát v chalupě neukázal.